Roli oběti poznáš podle pocitu bezmoci, vinění okolností a druhých lidí, čekání, až se situace změní sama, a vět typu „já za to nemůžu“. Odpovědnost za svůj život v ní dáváš někomu jinému. Krátkodobě ale role oběti pomáhá, třeba po ztrátě. Škodit začíná, když v ní zůstaneš déle, než je třeba.
Ve stručnosti
- Role oběti se pozná podle bezmoci a věty „já za to nemůžu“.
- Po ztrátě nebo šoku je krátkodobě užitečná, dává čas se nadechnout.
- Škodí, když se z pauzy stane trvalý životní styl.
- Výzkum popisuje sklon cítit se obětí jako stálý rys se čtyřmi znaky.
- Ven vede přiznání, časový limit a odpovědnost za jednu věc.
„Role oběti je mor. Zbav se jí, vypadni z ní. Je to slabošské, pohodlné a likviduje tě.“ Tohle ode mě (i od jiných) pravidelně slýcháš. A máme pravdu. ALE. Není to celý příběh.
Celý vzorec i věty, podle kterých ho poznáš, rozebírám v pilíři o roli oběti. Tady se podíváme na tu jemnější pravdu, kterou většina lidí přeskočí.
Jak poznat roli oběti?
Podle toho, kam posíláš odpovědnost. V roli oběti je to vždycky ven: na osud, na lidi, na dobu, na šéfa, na mámu. Typické znaky:
- Pocit bezmoci: „S tím se nedá nic dělat.“
- Vinění druhých a okolností: „Za to může on.“
- Čekání, až se situace změní sama.
- Opakované vyprávění stejné křivdy.
- Potřeba, aby ostatní uznali, jak moc trpíš.
Nejsem jediná, kdo si toho všiml. Izraelští psychologové v čele s Rahav Gabay v roce 2020 popsali sklon cítit se obětí ve vztazích jako stálý rys osobnosti. Pojmenovali čtyři jeho znaky: potřebu, aby druzí uznali tvoje utrpení, pocit morální nadřazenosti, menší empatii k bolesti ostatních a přežvýkávání minulých i budoucích křivd. Lidé s tímhle sklonem navíc častěji přisuzovali druhým zlé úmysly a negativní emoce u nich trvaly déle.
Proč role oběti vůbec vznikla?
Vznikla, aby nám pomohla. Jako skoro každý geniální vynález, než jsme ho hromadně zneužili.
- Aby nám poskytla čas na nadechnutí a vyhrabání se z nejhoršího.
- Aby nás na chvíli zastavila, donutila si uvědomit vlastní pocity, prožít bolest a nespokojenost a odrazit se zpět do života.
- Aby udělala prostor. Funguje to jako úklid ve skříni: pokud máš doma plno starých, nepoužívaných věcí, nemůže k tobě přijít nic nového. A stejně tak, dokud je v tobě plno staré nezpracované bolesti, nemá nový život kam přijít.
No a tady začíná ten háček. Většina lidí totiž zjistila, že v roli oběti je pohodlně, a dobrovolně v ní zůstává déle, než je potřeba.
Kdy je role oběti užitečná a kdy už tě likviduje?
Tohle je celé jádro věci. Stejná role tě jednou zachrání a podruhé pohřbí. Záleží, jak dlouho v ní bydlíš a co s ní děláš.
| Role oběti ti pomáhá, když… | Role oběti tě likviduje, když… |
|---|---|
| Právě jsi prožila ztrátu, smutek nebo velký strach | Krize dávno skončila, ale ty v oběti pořád bydlíš |
| Potřebuješ čas vyhodit bílou vlajku a říct „zpracovávám“ | Z dočasné úlevy ses udělala trvalý životní styl |
| Necháváš si prostor prožít emoce, ne je potlačit | Naříkáš pořád dokola, ale nic neměníš |
| Víš, že se vracíš zpátky do role tvůrce | Vinu dáváš vždycky ven, osudu, lidem, době |
| Je to pauza | Je to výmluva |
Řečeno polopaticky: role oběti je fajn jako první pomoc. Když potřebuješ srovnat větší emoční situaci, ztrátu, smutek, strach, je naprosto v pořádku na chvíli vyhodit bílou vlajku a říct: „Teď jsem v oběti, nechte mě, zpracovávám.“ Past je, když z té první pomoci uděláš trvalé bydliště.
Proč je tak těžké z role oběti odejít?
Za žádnou cenu nedopusť, abys vyměnila pohodlí za svou vnitřní sílu. Je to pohodlné, svádí to k tomu a vracet se do reálného života, do života tvůrce, se ti chtít nebude. Ale udělej to.
Od návratu tě oddalují dvě věci. Na jedné straně pohodlnost. Na druhé vnitřní lemra. Lemra je můj pojem pro tvoje vnitřní strachy, sabotéry a brzdy pokroku. Nikdy se neptám, jestli nějakou lemru máš. Tu má každý. Ptám se, která ti zrovna vládne.
A teď dobrá zpráva: vnitřní lemry se zbavíš mnohem rychleji a jednodušeji než role oběti, ve které jsi zkysla příliš dlouho a zarostla ti pod kůži. Proto je tak důležité poznat roli oběti včas, dokud je ještě pauza, ne způsob života.
Někdy se ta dlouho nedopuštěná bezmoc usadí i v těle. O propojení role oběti a bolesti hlavy píšu v článku psychosomatika migrény. Při dlouhodobých bolestech ale vždycky patří na řadu nejdřív lékař.
Jak z role oběti ven?
- Přiznej si, že v ní jsi. Bez tohohle to nejde. Není to ostuda, je to startovní čára.
- Dej si jasný limit. „Do neděle truchlím a vztekám se, v pondělí beru život zpátky do rukou.“ Emoce mají dostat prostor, ale ne na neurčito.
- Převezmi odpovědnost za jednu konkrétní věc. Ne za celý život naráz. Jeden krok dnes. Konkrétní postup najdeš v článku jak si přestat hrát na oběť a o odpovědnosti za vlastní spokojenost píšu v textu převzít odpovědnost za svou spokojenost.
- Rozpusť vnitřní lemru. Najdi tu, která ti zrovna vládne, a začni ji rozpouštět. Je to rychlejší, než si myslíš, a o tom je celá lemrologie.
Časté otázky o roli oběti
Je role oběti vždycky špatná?
Není. Krátkodobě je užitečná. Po ztrátě, šoku nebo velké bolesti ti dá čas se nadechnout, prožít emoce a vyhrabat se z nejhoršího. Škodit začíná tehdy, když v ní zůstaneš déle, než je třeba.
Je to totéž, jako když se mi opravdu něco stalo?
Ne. Být obětí skutečného ublížení a žít v roli oběti jsou dvě různé věci. Ublížení je fakt. Role oběti je nastavení, ve kterém z toho faktu bydlíš roky.
Co je vnitřní lemra?
Můj pojem pro tvoje strachy, sabotéry a brzdy pokroku. To, co tě drží v pohodlí a brání návratu do života tvůrce. Má ji každý, jde jen o to, která ti zrovna vládne.
Jak dlouho trvá vystoupit z role oběti?
Záleží, jak dlouho jsi v ní bydlela. Čerstvou oběť po krizi opustíš během dní až týdnů. Tu, co ti zarostla pod kůži za roky, rozpouštíš déle. I tak začíná každá změna jedním přiznáním a jedním krokem dnes.
Kde s tím začít
Jestli poznáváš, že už v roli oběti bydlíš déle, než je zdrávo, a chceš se vrátit do pozice tvůrce svého života, nemusíš na to být sama. Přesně tomuhle návratu z bezmoci k tomu, že o svém životě rozhoduješ ty, se věnuju v programu Tvé zářivé já.
Zdroje
- Gabay, R., Hameiri, B. a kol.: The tendency for interpersonal victimhood: The personality construct and its consequences. Personality and Individual Differences, 2020. doi.org/10.1016/j.paid.2020.110134
Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Provází ženy z role oběti zpátky k odpovědnosti za vlastní život.