Jak si přestat hrát na oběť: návod krok za krokem

Hrát si na oběť znamená vinit za svůj život okolnosti, druhé lidi a smůlu, místo abys převzala odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Přestaneš ve chvíli, kdy si přiznáš, že věty jako „nemám čas“ nebo „tohle pro mě není“ nejsou osud, ale tvoje volba. A co sis rozhodla, můžeš rozhodnout znovu. Pomůže pět konkrétních kroků.

Role oběti je vnitřní vzorec, ve kterém se cítíš bezmocná a odpovědnost za svůj život automaticky předáváš někomu nebo něčemu jinému. Šéfovi. Mámě. Partnerovi. Roku, který byl nějaký těžký. Já tomu říkám lemra. Lemra je vnitřní sabotér, který tě drží malou a přesvědčuje tě, že s tím stejně nic nenaděláš.

Jak roli oběti poznat do detailu, rozebírám v článku role oběti: jak ji poznáš podle vět. Tady jdeme rovnou na praxi: jak ji u sebe chytit za ruku a poslat lemru na pracák.

Které věty prozradí, že si hraju na oběť?

Role oběti mluví z tebe pokaždé, když řekneš:

• „Né, tohle nezvládnu.“
• „Na to nemám čas.“
• „Tohle pro mě není.“
• „Já za to přece nemůžu.“
• „Kdyby on, ona, oni… tak já bych…“
• „Až bude líp, tak…“
• „Mně se prostě nedaří.“

Vidíš to? Každá z těch vět zní jako konstatování faktu. Jako by to bylo počasí, daň, osud. Ale ono to fakt není.

Když řekneš „tohle pro mě není“, rozhodla ses sama, že na něco nemáš. „Nemám čas“? I pro tohle ses rozhodla sama, má milá. Čas si prostě dáváš jinam. A za to, kam ho dáváš, jsi odpovědná ty. Ne tvůj šéf, ne tvoje máma, ne tvoje děti.

A teď to nejhezčí: jakmile si tohle přiznáš, máš poprvé moc to změnit.

Co o roli oběti říká psychologie?

Izraelská psycholožka Rahav Gabay a její kolegové v roce 2020 popsali takzvaný sklon k interpersonální viktimizaci, tedy tendenci cítit se obětí ve vztazích s druhými. V osmi studiích zjistili, že nejde o náhodnou náladu, ale o měřitelný rys se čtyřmi složkami:

• Potřeba uznání. Chceš, aby ostatní viděli a potvrdili, jak ti ublížili.
• Morální elitářství. Pocit, že ty jsi ta morálně lepší a druzí ti křivdí.
• Nedostatek empatie. Na bolest druhých už nezbývá místo.
• Přemítání. Křivdy si v hlavě přehráváš pořád dokola.

Pokud se v některém bodu poznáváš, nelekej se. Je to vzorec, ne charakter. A vzorce se dají přepsat.

Proč v roli oběti zůstáváme déle, než je třeba?

Protože je pohodlná. Do růžového papíru ti to balit nebudu: být v oběti je úleva. Nemusíš nic riskovat, nemusíš se postavit, nemusíš zvednout zadek. Můžeš jen čekat, naříkat a ukazovat prstem ven.

V oběti se dá pohodlně bydlet. Topení zadarmo, vinu nese vždycky někdo jiný a soucit chodí poštou. Jenže účet ti přijde stejně. Platíš ho svým životem, který běží dál bez tebe. Někdy se nezpracovaná bezmoc usadí i v těle. O tomhle propojení píšu v článku o psychosomatice migrény a roli oběti.

A pozor na nejoblíbenější výmluvu vůbec: „za to můžou rodiče“. Že tě formovali, je pravda. Že za tvůj dnešní život odpovídají oni, je past. Rozebírám ji v článku za moje problémy můžou rodiče?

Jak si přestat hrát na oběť: 5 kroků

Žádná rychlokvaška. Ber to jako pět svalů, které začneš trénovat. První „aha“ ucítíš hned, pevný postoj se buduje měsíce.

1. Chyť se u řeči. Celý den poslouchej sama sebe. Pokaždé, když uslyšíš „nemám čas, nemůžu, nejde to, za to může…“, zastav se. Nemůžeš změnit něco, co nevidíš.
2. Přepiš výmluvu na rozhodnutí. „Nemám čas“ se změní na „rozhodla jsem se dát čas jinam“. „To nezvládnu“ na „rozhodla jsem se to nezkusit“. Zní to nepříjemně? Má. Z té nepříjemnosti roste síla.
3. Přestaň čekat na „až“. Na pondělí, na prvního, na Nový rok, až budou děti větší. Žádné „až“ nepřijde samo.
4. Převezmi odpovědnost za jednu věc dnes. Ne za celý život naráz, to tě zavalí. Jeden hovor. Jedno „ne“. Jedno „a dost“. Víc o tom v článku převzít odpovědnost za svou spokojenost.
5. Obklop se lidmi, co tě táhnou nahoru. V partě, která se utápí ve výmluvách, se z oběti nevyhrabeš. Tam je naříkání tmel. Síla je nakažlivá stejně jako bezmoc.

Je někdy v pořádku být v roli oběti?

Ano. Po ztrátě, šoku nebo velké bolesti je přirozené na chvíli vyhodit bílou vlajku. Kdy ti role oběti naopak pomáhá, rozebírám v článku jak poznat roli oběti a kdy ti pomáhá.

Nejde o to přestat cítit bolest nebo zlobu. Vztek je dokonce dobrý kompas, ukazuje, kde ti někdo přešel přes hranici. Jde o to přestat z bolesti dělat svoje trvalé bydliště.

Život není čekárna a ty nejsi pacient, který čeká, až ho zavolají. Jsi autorka. Tak začni psát.

Časté otázky: jak si přestat hrát na oběť

Co znamená hrát si na oběť?

Vinit za svůj život okolnosti a druhé lidi, místo abys převzala odpovědnost za vlastní rozhodnutí. Věty jako „nemám čas“ nebo „tohle pro mě není“ pak nejsou osud, ale volba.

Jak poznám, že si hraju na oběť?

Podle opakujících se vět: „já za to nemůžu“, „nemám čas“, „kdyby oni…“. Cítíš se bezmocná, čekáš, až se podmínky změní samy, a odpovědnost dáváš vždycky někomu jinému.

Jak dlouho trvá přestat si hrát na oběť?

Není to vypínač, je to trénink. První výmluvu přepíšeš na rozhodnutí ještě dnes. Postoj, kdy bereš odpovědnost automaticky, se buduje měsíce.

Souvisí role oběti s odpovědností?

Jsou to dvě strany jedné mince. Ve chvíli, kdy převezmeš odpovědnost za svoje rozhodnutí, ztrácí role oběti půdu pod nohama.

Která lemra tě drží v oběti?

Role oběti má víc tváří a každá z nás má tu svoji lemru, která ji v ní drží. Udělej si můj kvíz o lemře. Za pár minut zjistíš, která to je u tebe a čím ji začít posílat na pracák.

Zdroje

• Gabay, R., Hameiri, B., Rubel-Lifschitz, T., Nadler, A.: The tendency for interpersonal victimhood: The personality construct and its consequences. Personality and Individual Differences, 2020. doi.org/10.1016/j.paid.2020.110134

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám vystoupit z role oběti a vzít život do vlastních rukou.