Role oběti je nastavení mysli, ve kterém člověk odevzdává odpovědnost za to, co se mu děje, okolnostem, druhým lidem nebo osudu. Není to slabost ani povaha, ale obranný mechanismus, který má chránit hlavu před tím, co by neunesla. Pozná se podle vět bez původce: „ono se mi děje“, „bylo mi ublíženo“.

Začneme tím, co se o roli oběti říká špatně.

Není to slabost. Není to povaha. Není to něco, co by měl člověk brát jako nadávku, když mu to někdo hodí na hlavu.

Role oběti je záchranný mechanismus. Něco, co si vyrobíme proto, abychom se z toho nejhoršího úplně nezbláznili. Hlava, city, strachy, myšlenky, to všechno si občas potřebuje vzít dovolenou. A role oběti je přesně ta dovolená. Lehátko, deka a nikdo po tobě nic nechce.

Co je role oběti?

Je to nastavení mysli, které vzdává odpovědnost za všechno. Ne za část. Za všechno. Oběť žije v přesvědčení, že ji ovládá systém, okolí, okolnosti, rodina, šéf, zdraví, doba, ve které se narodila. Že se z toho nemůže vymanit a musí jít s davem.

Jenže ta dovolená se prodlužuje. Nejdřív týden, pak měsíc, pak rok, pak deset let. A v tom je ten průšvih. Protože je to pohodlné, zůstává se tam.

Co na roli oběti říká psychologie?

Tohle není jen moje kategorie, kterou jsem si vymyslela pro klientky.

Americký psycholog Martin Seligman se Stevenem Maierem v roce 1967 popsal jev, kterému se říká naučená bezmocnost. Zjednodušeně: když živý tvor opakovaně zažije, že jeho chování nemá na výsledek vliv, přestane se pokoušet. A přestane se pokoušet i potom, co se podmínky změní a únik je na dosah. Nezkusí to, protože si to už odnaučil.

Druhá věc se jmenuje místo kontroly, anglicky locus of control. Popsal ji psycholog Julian Rotter v roce 1966. Lidé s vnitřním místem kontroly mají za to, že na výsledky mají vliv oni. Lidé s vnějším místem kontroly věří, že o nich rozhoduje osud, štěstí a ostatní.

Já tomu neříkám naučená bezmocnost ani vnější místo kontroly. Já tomu říkám role oběti. Ale mluvíme o tomtéž. A dobrá zpráva, pod kterou se podepíšu i vlastní praxí: naučená bezmocnost je naučená. Tedy se dá odnaučit.

Jak poznáš roli oběti podle vět?

Tohle je nejrychlejší test, jaký znám, a nepotřebuješ na něj nikoho. Poslouchej, jak mluvíš. Oběť mluví v trpném rodě. Její věty nemají původce. Věci se dějí na ní a bez ní, ona je jenom divák u vlastního života.

• „Ono se mi děje…“
• „Bylo mi řečeno…“
• „Bylo mi ublíženo…“
• „Byla jsem vyhozená…“ (místo: odešla jsem, rozhodla jsem se odejít)

Je úplně jedno, jestli je to v přítomném, minulém nebo budoucím čase. Podstatné je, že v té větě nikdo nic neudělal. Ono se to stalo.

Mám k tomu jeden příběh, který používám pořád, protože nic to neukáže líp. Jedna paní mi říká: „Byl mi uříznut žlučník.“

A já na to: „Jak vám byl uříznut? Vy jste usnula a někdo vám přišel uříznout žlučník bez vašeho souhlasu?“

„No to ne, já jsem šla na operaci.“

„Takže jak vám byl uříznut? Vždyť jste s tím souhlasila.“

Přesně o tomhle to celé je. Oběť nepřipustí, že to připustila. Ne proto, že by lhala. Protože to tak opravdu cítí.

Jaký je rozdíl mezi rolí oběti a lemrou nepochopenou?

Tyhle dvě se pletou a je dobré je umět odlišit, protože se řeší jinak. Lemra je můj výraz pro vnitřního sabotéra, hlas z dětství, který tě brzdí a hází ti klacky pod nohy. Lemra nepochopená je jedna z jejích podob. A je chytřejší než oběť.

	Role oběti	Lemra nepochopená
Tón	ufňukaný, odevzdaný	vysvětlující, argumentující
Typická věta	„Ono se mi děje.“	„On mi to neumožnil, systém mi nedovolil.“
Viník	nikdo konkrétní, prostě život	vždycky jméno nebo věc
Co s tebou dělá	necháváš věci plynout	stavíš obhajobu, proč to nejde

Oběť fňuká. Lemra nepochopená míň fňuká a víc vysvětluje. A protože vysvětluje dobře, je s ní práce delší.

Kolik tě role oběti stojí?

Tady se to přestává hodit a začíná to bolet, takže to napíšu rovnou. Za roky strávené na tom lehátku zaplatíš:

• možnost pohnout svým životem, protože kdo netvoří, tomu se nic nestaví
• právo rozhodovat o vlastních emocích, protože ty pak určuje okolí
• právo řídit si vlastní myšlenky
• být svou vlastní paní

V roli oběti se nedá postavit vztah, byznys ani spokojenost. Tvoření vyžaduje rozhodnutí a rozhodnutí vyžaduje odpovědnost. To je nejdražší dovolená, jakou si můžeš dopřát. A ještě z ní nemáš ani fotky.

Jak z role oběti ven: 5 kroků

Nečekej, že ti tady napíšu „zpracuj si traumata a pak budeš svobodná“. Minulost je vytesaná do kamene a ty s ní nehneš. Co ale hne s tebou, je podívat se, kde dneska předáváš svoji moc. A to jde hned.

1. Najdi, kam ti utíká energie. Rozděl věci, do kterých se nutíš, na dvě hromádky. První: kde chceš výsledek, třeba v práci nebo tréninku. Druhá: kde žádný výsledek nechceš, jen klid a neřešit to. Tam je oběť zalezlá.
2. Ptej se proč, dokud nedojdeš na dno. „Musím“ není odpověď. Je to zeď, za kterou se schovává pohodlí, strach z hádky nebo z toho, co řeknou lidi.
3. Rozliš reálné bloky od výmluv. Výmluvy se rozpadnou, když do nich strčíš. Reálné bloky ne, ty chtějí práci a čas. Jinak strávíš roky obcházením něčeho, co nikdy neexistovalo.
4. Sepiš deset věcí, před kterými utíkáš. Ke každé napiš, co ti z útěku reálně hrozí. A pak se zeptej: jsou ty strachy vůbec moje? „Měla bych“ a „to se musí“ bývají cizí očekávání. Škrtni je.
5. Ptej se každý den aspoň dva měsíce. „Je tohle dovolená? Nebo už to jsem opravdu já?“ Role oběti se nemění rozhodnutím, mění se opakováním.

Rozepsaný postup krok za krokem najdeš v článku jak si přestat hrát na oběť.

Kdy je role oběti v pořádku?

Tohle sem patří a nerada bych, aby to zapadlo. Když přijde ztráta, smutek, strach, je v pořádku vyhodit bílou vlajku a říct: jsem v oběti, zpracovávám to. Mně po smrti syna trvalo dlouho, než jsem se z toho dostala, a nedělalo by mi dobře, kdyby mi tenkrát někdo vykládal o odpovědnosti.

Rozdíl je v tom, jestli si tam odpočineš, nebo se tam nastěhuješ. Víc o tom, kdy ti role oběti naopak pomáhá, píšu v článku jak poznat roli oběti a kdy ti naopak pomáhá. A když je po těžké ráně čas se zvednout, čti, jak proměnit bolest v sílu.

Dá se role oběti vyřešit jednou provždy?

Teď tě zklamu. Nedá. Role oběti není v jedné oblasti. Může být v práci, doma, v penězích, ve zdraví, ve vztahu k sobě. Klidně můžeš být dračice v byznysu a naprostá oběť v tom, jak mluvíš o svém těle.

Takže věta „já v roli oběti nejsem, to už mám vyřešené“ je přesně ta oběť. Já ji na sobě najdu pořád. Furt někde leze.

A nakonec ta nejnepohodlnější věta: nikdo jiný nemá právo přebírat odpovědnost za tvůj život. Když jsi to někomu dovolila, partnerovi nebo mámě, i s tou největší láskou, je to projev role oběti. Když za tvoje trápení podle tebe můžou rodiče, mrkni na článek za moje problémy můžou rodiče? A jak se role oběti propisuje do těla, rozebírám v článku o psychosomatice migrény.

Časté otázky o roli oběti

Jak poznám roli oběti sama na sobě?

Poslouchej svoje věty. Když v nich chybí ten, kdo něco udělal, a věci se jen dějí, máš odpověď. Druhý test je hromádka věcí, do kterých se nutíš, i když z nich nic nechceš.

Je role oběti diagnóza?

Ne. Není to nemoc ani porucha. Je to naučený vzorec. V psychologii se mu nejvíc blíží naučená bezmocnost a vnější místo kontroly. Naučené se dá odnaučit.

Jak dlouho trvá dostat se z role oběti?

Pojmenovat ji trvá jedno odpoledne. Přestat ji žít je práce na měsíce, protože jde o denní opakování, ne o jedno rozhodnutí.

Co když za to opravdu můžou okolnosti?

Často můžou. Odpovědnost neznamená vinu. Neznamená, že sis to způsobila. Znamená jen, že to, co s tím uděláš teď, je na tobě.

Jaký je rozdíl mezi obětí a člověkem, kterému se stalo něco zlého?

Na začátku žádný. Obětí se stane každý, komu se stane něco zlého. Rozdíl je v tom, jestli je to zastávka, nebo adresa.

Chceš z role oběti ven pořádně?

Vezmi papír, napiš deset vět o svém životě a podtrhni ty, ve kterých nikdo nic neudělal. To podtržené je tvoje mapa. A jestli je toho víc, než jsi čekala, a chceš ven pořádně a ne po centimetrech, podívej se na program Tvé zářivé já. Je o tom, abys přestala čekat, co ti život přinese, a začala si nahlas říkat, co chceš ty.

Zdroje

• Seligman, M. E. P., Maier, S. F.: Failure to escape traumatic shock. Journal of Experimental Psychology, 1967. doi.org/10.1037/h0024514
• Rotter, J. B.: Generalized expectancies for internal versus external control of reinforcement. Psychological Monographs: General and Applied, 1966. doi.org/10.1037/h0092976

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Roli oběti zná z praxe i z vlastního života.