Za moje problémy můžou rodiče? Proč to není pravda

Za tvoje dnešní problémy rodiče většinou nemůžou. Až na vzácné výjimky dělali to nejlepší, co v rámci svých možností uměli. Pocit, že za všechno můžou oni, je častá podoba role oběti. To, jaký význam dáš tomu, co se stalo, a co s tím uděláš dnes, je odpovědnost tebe jako dospělé.

Do růžového papíru ti to balit nebudu. „Za všechno můžou rodiče“ je krásná pohádka, kterou ti vypráví tvoje vlastní hlava, abys nemusela hnout prstem.

Roli oběti tady myslím jako naučené nastavení mysli, které vinu za tvůj život posílá ven: na rodiče, na okolnosti, na osud. Celý vzorec rozebírám v pilíři o roli oběti.

Příběh o punčocháčích (ano, fakt o punčocháčích)

Jedna moje kamarádka mě svého času dostala. Povídá: „Já jsem se svým dětem omluvila i za ty punčocháče, a stejně to nebylo dost.“

Chvíli jsem koukala. Za punčocháče?

No za ty hnědé totáčové punčocháče s klínem na zadku, co pata byla vždycky u špiček, kousaly, camrala ses v nich před sebou… ale nic lepšího prostě nebylo. Máma nechtěla, aby ti mrzl zadek, tak tě do nich nacpala. A dospělé dítě po letech usoudilo, že má nejhorší matku ve střední Evropě, a proto teď nemůže být šťastné.

To je ono. To je role oběti v celé své kráse. Najde si punčocháče.

Můžou za moje problémy rodiče?

Krátká odpověď: ne. Delší odpověď stojí za přečtení.

Stejné punčocháče způsobí v jednom člověku pocit „nejsem dost dobrá“ a ve druhém vůbec nic. Proč? Protože ten druhý pochopil, že to máma myslela dobře. Rozdíl není v punčocháčích. Rozdíl je v tom, co sis z toho udělala ty.

Stejně to funguje s kulichem, čelenkou, růžovým autíčkem, zelenou lopatičkou nebo s tím, že ti někdo na pískovišti vzal bágr. Role oběti si materiál najde vždycky. Když nenajde nic doma, vytáhne, že jste šli na houby a žádné nenašli. Fakt. Andersen by záviděl.

Tvoje role oběti tyhle pohádky netvoří proto, aby tě trápila. Tvoří je proto, abys nemusela uznat jednu nepříjemnou věc: že to, jak žiješ dneska, máš ve svých rukách.

Proč rodiče dělali to, co dělali?

Tady je věta, kterou potřebuješ slyšet: rodiče v rámci svého nastavení a svých možností dělají to nejlepší, co dovedou.

Pokud máma uměla líp, udělala by to líp. Pokud táta uměl líp, udělal by to líp. Když to neuměli, nebylo to ze zlé vůle. Bylo to proto, že na víc neměli. Každý jede na maximum toho, co v danou chvíli zvládá.

A teď pozor, ať mi to nepřekroutíš. Nemluvím o tom, že máš omlouvat opravdové ublížení. Existují těžké věci: rodič, který pil, rodič, který odešel a neplatil alimenty, rozvod, který nebyl ani trochu růžový, ztráta. Ty rány jsou reálné a nezlehčuju je. Ale i tady platí to samé: kdyby ten táta uměl zůstat, zůstal by. Kdyby ta máma uměla nedeptat, nedeptala by. Byli moc slabí na to, co život přinesl. To není omluva. To je vysvětlení, které tě konečně pustí dál.

Jestli jsi zažila násilí, zneužívání nebo zanedbávání, nejsi v roli oběti, když o tom mluvíš. Tam patří odborná pomoc psychoterapeuta a na tom není nic slabého.

Co si z dětství vzít a co pustit?

Vymlouvat se na to, že teď musíš trpět, protože se ti něco stalo v dětství, je strašně neefektivní. Dokud se v té staré bolesti budeš babrat, nikam se nepohneš.

Mnohem užitečnější je tohle: „Dobře. Z toho, co se mi v životě stalo, jsem si vytáhla přesně to, co potřebuju zpracovat.“ Ať už šlo o odchod táty, o ztrátu, nebo o ty nešťastné punčocháče, byla to startovní čára, ne doživotní trest.

Ta rána, kterou v sobě nosíš, má dvě možnosti. Buď z ní uděláš výmluvu, za kterou se schováš na celý život. Nebo ji zpracuješ a ona tě o to víc posílí. Tomu já říkám rána jako perla: bolest, se kterou se srovnáš, se promění v sílu. Víc v článku jak proměnit bolest v sílu.

Pokud se ti vzorce z domova opakují ve vztazích s muži, podívej se na článek proč pořád přitahuju stejné muže.

Není to nakonec vina osudu nebo karmy?

Když lidem dojde, že za to nemůže máma, někdy se vychytrale přesunou: „Aha, tak za to může moje duše, můj osud, vesmír, karma.“

To je ještě horší výmluva. Jen sis přemalovala ceduli s nápisem „za to může někdo jiný“.

Tvoje volba není volba nějaké cizí síly mimo tebe. Je tvoje. A teď ji můžeš použít líp: místo „kdo za to může“ se zeptat „co s tím udělám teď“. O tom je článek převzít odpovědnost za svou spokojenost.

Jak odpustit rodičům (a proč hlavně kvůli sobě)?

Odpuštění není potvrzení, že to bylo v pořádku. Odpuštění znamená, že přestaneš nosit ten kámen ty.

1. Oddělej znaménko rovná se. „Stalo se mi X“ se nerovná „proto musím být celý život nešťastná.“ To je dvojí věc a ty rozhodneš, jestli mezi ně dáš rovnítko.
2. Přijmi, že uměli jen to, co uměli. Nemusíš jejich chování schvalovat. Stačí uznat, že na víc neměli.
3. Přestaň z jejich chyby dělat svoji výmluvu. V den, kdy přestaneš na rodičích stavět svůj neúspěch, ti to vrátí kus síly zpátky.
4. Převezmi odpovědnost za dnešek. To, co se stalo, nezměníš. To, jak žiješ teď, ano. Jestli ti z dětství zůstal pocit „nejsem dost dobrá“, začni tam.
5. Odpouštěj kvůli sobě. Rodiče možná tvoje odpuštění ani nepotřebují. Ty ho potřebuješ, aby ses konečně mohla nadechnout.

Za tvoje problémy nemůže máma s punčocháčema. A nemůže za ně ani nikdo jiný venku. Můžeš za ně ty. A to je ta nejlepší zpráva dne. Protože to, co máš ve svých rukách, můžeš taky změnit.

Časté otázky o rodičích a roli oběti

Jak odpustit rodičům?

Odpuštění není schvalování toho, co se stalo. Přijmi, že rodiče uměli jen to, co uměli, přestaň z jejich chyby dělat svoji životní výmluvu a převezmi odpovědnost za svůj dnešní život. Odpouštíš hlavně kvůli sobě.

Co když mi rodiče opravdu ublížili?

Skutečná těžká zranění, jako je závislost rodiče, opuštění nebo násilí, jsou reálná a zaslouží si pojmenovat i odbornou pomoc. Ránu z minulosti nezměníš, ale můžeš změnit, jestli z ní budeš žít jako oběť, nebo z ní vyrosteš.

Musím rodičům říct, co mi vadilo?

Nemusíš. Někdy rozhovor pomůže, někdy jen otevře starý spor. Odpuštění se děje v tobě a nepotřebuje jejich souhlas ani omluvu.

Není přebírání odpovědnosti jen způsob, jak se obviňovat?

Není. Odpovědnost neznamená „je to moje vina“, ale „je to v mé moci“. Vina tě sráží dolů, odpovědnost ti vrací sílu.

Kde s tím začít

Jestli v sobě poznáváš tu výmluvu „za to můžou rodiče“ a cítíš, že je čas ji konečně položit, nemusíš na to být sama. Přesně tomuhle přerodu, z role oběti do ženy, která převzala otěže svého života, se věnuju v programu Tvé zářivé já.

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám položit staré křivdy a převzít odpovědnost za svůj život.