Nezastavuje tě strach. Zastavuje tě to, že před ním couváš

Jak překonat strach? Nečekat, až zmizí. Strach je pocit, který přijde, ať chceš, nebo ne. Couvnutí je rozhodnutí. Pomáhá strach nahlas pojmenovat, rozdělit děsivou věc na malý krok, který zvládneš i s bušícím srdcem, a ten krok udělat dřív, než se budeš cítit připravená. Připravenost přichází až po kroku.

Znáš to. Roky obcházíš jednu jedinou věc, protože se ti do ní nechce nebo se jí bojíš. A ono to nevypadá dramaticky. Nic velkého se neděje. Jen ti to kus po kuse ořezává život a ty si toho ani nevšimneš.

Proč tě nezastaví strach, ale couvání?

Protože strach přijde, ať chceš, nebo ne. Nemůžeš si poručit, aby ses nebála. Co si poručit můžeš, je, jestli kvůli němu ustoupíš, nebo uděláš krok.

Nedávno jsem vylezla nad kopuli Národního muzea. Mám opravdové závratě. Ne to „ouvej, to je výška“. Stoupnu si na židli a je mi fyzicky blbě, zastavuje se mi dech i srdce. A tam nahoře přede mnou začínala skleněná podlaha a pod ní desítky metrů volného prostoru.

Doplazila jsem se v podřepu na kousek mramoru u okna a vydržela tam pět minut. Na můj vkus asi tak o čtyři a půl minuty víc, než jsem chtěla. Strach nezmizel. Já jen odmítla couvnout.

Co je nenápadný strach, který ubírá život?

Je to ten, který nevypadá jako strach. Vypadá jako rozumnost. Jako „teď se to nehodí“. Jako „počkám, až to bude jednodušší“.

Nenápadný strach nekřičí. Šeptá. A ty ho posloucháš, protože zní jako tvůj vlastní rozum:

• „Začnu, až budou děti větší.“
• „Ozvu se, až se uklidní práce.“
• „Řeknu si o to, až budu vědět víc.“
• „Vyrazím, až přijde ten správný moment.“

Jenže připravenost není stav, do kterého jednou vstoupíš. Je to pohádka, kterou ti mozek vypráví, aby tě udržel v bezpečí. Tam, kde tě nic neohrozí. A kde se taky nic nezmění. Jak moc ti odkládání bere, píšu v článku tvůj život není čekárna.

Pomáhá strach pojmenovat nahlas?

Ano, a není to jen můj dojem. Psycholožka Katharina Kircanski s kolegy z Kalifornské univerzity v Los Angeles pozvala lidi, kteří se bojí pavouků, a postupně je přibližovala k živé tarantuli. Jedna skupina měla svůj strach u toho nahlas popisovat, třeba „bojím se, že ta odporná tarantule na mě skočí“. Ostatní skupiny strach přerámovávaly, odvracely pozornost, nebo jen byly u pavouka.

Za týden měli ti, kdo strach pojmenovávali, při setkání s jiným pavoukem nižší tělesnou stresovou reakci než ostatní. Strach z hlavy nezmizel. Ale tělo se ho přestalo tolik držet.

Takže když se ti podlamují kolena, nemusíš předstírat, že je všechno v pohodě. Řekni si klidně nahlas: „Mám strach, že to pokazím.“ A pak udělej krok.

Jak překonat strach, když se ti podlamují kolena?

Nemusíš skočit. Stačí udělat třicet centimetrů.

1. Najdi jednu věc, kterou obcházíš. Ne seznam. Jednu.
2. Pojmenuj, čeho se bojíš. Nahlas nebo na papír. Konkrétně.
3. Vezmi si z ní jen první kousek. Tolik, abys šáhla nohou a ověřila si, že to drží. Já jsem na tom skle taky nezačala celou podlahou. Jedním krokem.
4. Udělej ho dneska. Ne až budeš připravená. Připravenost přijde po něm.
5. Pak dalších třicet centimetrů. Odvaha není výbuch. Je to řada malých kroků.

Jestli se bojíš hlavně změny jako takové, najdeš víc v článku jak se nebát změny.

Co se stane, když přestaneš couvat?

Začnou se dít věci, které bys sama nevymyslela.

Když přestaneš před strachem ustupovat u jedné věci, něco se v tobě přepne. Přestaneš se ohýbat i jinde. Míň se omlouváš. Míň čekáš na dovolení. A lidi okolo to cítí dřív, než to sama pojmenuješ.

Já to znám. Vypadla jsem z toho muzea a začaly přicházet věci, na které jsem předtím čekala měsíce. Nedělala jsem nic jinak. Jen jsem jednou necouvla.

Zdravě drzá žena se před zavřenými dveřmi neotočí zpátky na pohovku. Hledá další dveře. A přestane se zmenšovat, aby to okolí uneslo, o čemž píšu v článku zmenšuju se, aby to okolí uneslo.

A když se mi to nepovede?

Je úplně jedno, jestli se ti to povede. Důležité je, že se nedáš a aspoň to zkusíš. To je tvoje vnitřní vítězství.

Pohodlná cesta vede do hrobu. Ta nepohodlná vede k tomu, na co budeš hrdá. A jestli tě pak hryže, že jsi tu nejhorší věc zase obešla, přečti si, proč klid nepřijde, dokud ji obcházíš.

Jedna důležitá věc: když tě strach nebo úzkost dlouhodobě omezují v běžném životě, nebo máš záchvaty paniky, patří na řadu lékař či psycholog. Tenhle článek je o každodenním couvání, ne o léčbě úzkostné poruchy.

Časté otázky o tom, jak překonat strach

Jak poznám nenápadný strach?

Vypadá jako rozumný důvod. Když něco odkládáš s pádným vysvětlením a odkládáš to už dlouho, je za tím většinou strach, ne logika.

Musím udělat velký krok, aby se něco změnilo?

Ne. Velký krok tě většinou vyděsí tak, že couvneš. Malý krok tě posune a nevyplaší. Změna se skládá z malých kroků.

Co když se bojím tak, že fyzicky nemůžu?

Strach je tělesný a to je v pořádku. Nejde o to necítit ho, ale udělat krok i s ním. Pomáhá ho pojmenovat nahlas.

Kdy přijde ten správný moment?

Nepřijde proto, že na něj čekáš. Přijde proto, že se pohneš. Nejdřív krok, pak připravenost.

Kde s tím začít

Jestli chceš přesně vidět, kde se vymlouváš, kde couváš a proč, podívej se na program Zdravě drzá, konečně svá. Uvidíš, kde se schováváš za „až potom“, a naučíš se dělat ty třiceticentimetrové kroky každý den.

Zdroje

• Kircanski, K., Lieberman, M. D., Craske, M. G.: Feelings Into Words: Contributions of Language to Exposure Therapy. Psychological Science, 2012. doi.org/10.1177/0956797612443830

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám přestat couvat před tím, co chtějí.