Zmenšuju se, aby to okolí uneslo. A pak se divím, že nejsem spokojená

Když se zmenšuješ, aby to okolí uneslo, dovoluješ si jen tolik, kolik druzí emočně zvládnou. Často to není strach z vyloučení, ale strach z toho, že bys o sobě věděla, že jsi někoho zklamala. Vypadá to jako ohleduplnost, ve skutečnosti je to alibi. Vzorec najdeš jednou větou: „Nedovolím si to, protože kdyby…“

Zmenšuješ se, abys nedělala vlny. Dovoluješ si jen tolik, kolik unese tvoje okolí. A to je zatraceně málo.

Tenhle vzorec tě nebrzdí proto, že bys byla slabá nebo líná. Brzdí tě proto, že sis ze své vlastní dobroty postavila alibi. A dokud si ho nepřiznáš, nic se nehne.

Znáš ten pocit? Zůstáváš v něčem, odkud bys za normálních okolností dávno vycouvala. Nedovolíš si víc, protože kdyby… A za tím „kdyby“ skoro vždycky stojí někdo jiný než ty.

Proč se pořád zmenšuju, aby to ostatní unesli?

Protože si dovoluješ jen tolik, kolik emočně unese tvoje okolí. Radši se scvrkneš, než abys věděla, že jsi někomu udělala bebí.

A tady je ten háček. Většina žen si myslí, že se bojí vyloučení. Že je smečka nepřijme. Ale u spousty z nás je to zákeřnější. Není to strach z vyloučení. Je to strach z toho, že bys o sobě věděla, že jsi někoho zklamala. A tak se radši umenšíš, než aby ses s tím musela dívat do očí.

Zní to jako laskavost. Jako „já přece nechci nikomu ubližovat“. Ale ve skutečnosti je to alibi. Pohodlné, tiché a dokonale ospravedlnitelné. Kdo by ti mohl vyčítat, že jsi hodná? Odkud se tenhle vzorec bere, popisuju v článku proč je tvoje hodná holka tvůj největší nepřítel.

Co mě to stojí, když se pořád krčím?

Stojí tě to tvůj vlastní život. Ne najednou, ale po kouskách. Každý den o něco.

Každé ráno se probudíš a znovu si spočítáš, co si smíš dovolit. Kolik můžeš říct nahlas, aniž by se někdo zamračil. Jak moc můžeš být svá, aby byl doma klid. A z toho počítání se stane celý tvůj den.

Řekneš ano, i když jsi chtěla říct ne. A pak se zlobíš sama na sebe. Ustoupíš, spolkneš to, uhladíš. A večer ležíš vzhůru s pocitem, který neumíš pojmenovat, ale víš, že tam nemá co dělat.

A pak se divíš, že nejsi spokojená. Že tě nic netěší tak, jak by mělo. Není to náhoda. Je to účet za to, že žiješ menší, než jsi.

Jak poznám, že se zmenšuju?

• Svůj názor bališ do pěti vrstev omluv, než ho vůbec dopovíš.
• Řekneš ano a hned potom se na sebe zlobíš.
• Zůstáváš v situaci, ze které bys jiné ženě poradila odejít.
• Před každým rozhodnutím si nejdřív spočítáš, jak to unesou ostatní.
• Často se ptáš „proč mi to jde tak blbě říct nahlas?“

Tyhle otázky jsou správné. Jsou to dveře. Problém je, že většina žen u nich zůstane stát a nepůjde dovnitř. Zeptá se a čeká, že se to nějak vyřeší samo. Nevyřeší. Budeš jenom starší.

Proč pořád ustupuješ a kdy je ustoupení naopak síla, rozebírám v článku proč pořád ustupuju.

Jak ten vzorec u sebe najdu? 4 kroky

1. Zeptej se: jsem takhle spokojená? Úplně obyčejná otázka. Když ti vyjde, že ne, jdi dál.
2. Zeptej se: kde se brzdím? Vezmi jednu konkrétní věc, kterou si nedovoluješ.
3. Dopiš větu „Nedovolím si to, protože kdyby…“ A přečti si ji. Skoro jistě tam bude stát někdo jiný než ty. Manžel. Máma. Šéfka. Kamarádka. Někdo, koho nechceš rozhodit. Tomu říkám žába na prameni: jedna malá věc, která ucpává celý tok.
4. Odkomunikuj to. Řekni nahlas, co chceš. Bez pěti vrstev omluv. Protože okolí tě bere přesně tak vážně, jak vážně bereš sama sebe. Jak říct ne bez vysvětlování, najdeš v článku ne je celá věta.

Tohle není o tom začít lidem ubližovat. Je to o tom přestat se umenšovat jen proto, abys před sebou měla alibi.

Jaký je rozdíl mezi ohleduplností a sebezradou?

Ten rozdíl je tenký, ale poznáš ho podle jednoho: ohleduplnost tě nechá spát, sebezrada ne.

Ohleduplnost	Sebezrada
Bereš ohled na druhého a zůstáváš sama sebou.	Obětuješ sebe, abys předešla nepříjemnému pocitu.
Rozhodla ses svobodně.	Rozhodl za tebe strach, co tomu řeknou ostatní.
Večer usneš v klidu.	Večer ležíš vzhůru s tichým neklidem.

A pozor, sebezrada se ráda převléká i za omluvy. Kdo se zmenšuje, ten se taky pořád omlouvá. Víc v článku přestaň se omlouvat za to, že existuješ.

Kolik si přiznáš, tolik se ti změní

Tohle je přímá úměra. Nic víc a nic míň. Kolik si o sobě přiznáš, tolik se ti v životě pohne.

Není to o tom vysypat na svět rok potlačovaného vzteku. Je to o tom najít tu jednu žábu na prameni a pojmenovat ji. Někdy je to směšně malá věc. Najít ji trvá pět minut. Vysvětlit ji druhému trvá dýl. Ale jakmile to jednou uděláš, často je do dvou dnů po problému.

A nezapomeň: nemáš to nikde slíbené. Nemáš čas do osmdesáti. Jednou tam budeš mít buď tu ženu, co doufala, nebo tu, co žila. Vyber si teď.

Časté otázky o zmenšování se

Není zmenšování se prostě slušnost?

Ne. Slušnost bere ohled na druhého, ale nezrazuje tebe. Při zmenšování obětuješ sebe, abys předešla nepříjemnému pocitu. Poznáš to podle toho, jestli pak můžeš v klidu spát.

Co když tím, že se ozvu, fakt někomu ublížím?

Někdy druhého zklameš, to k tomu patří. Ale je rozdíl mezi tím ublížit a tím, že druhý neunese, že přestaneš být k dispozici. To druhé není tvoje zodpovědnost.

Proč se to nezmění samo, když už to vím?

Protože vědět a přiznat si je propast. Vědět je v hlavě. Přiznat si znamená pojmenovat konkrétní věc a udělat s ní krok.

Jak dlouho trvá, než se to hne?

Najít vzorec bývá otázka minut. Odkomunikovat ho trvá dýl. Problém se ale často rozpustí do pár dní od chvíle, kdy ho poprvé řekneš nahlas.

Kde s tím začít

Jestli chceš přestat žít menší, než jsi, podívej se na Zdravě drzá, konečně svá. Za pár minut denně ti ukáže, kde se vymlouváš, kde strkáš hlavu do písku a kde se zmenšuješ, abys neudělala vlny. A pak ti srovná priority.

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie a programu Zdravě drzá, konečně svá. Pomáhá ženám přestat se zmenšovat kvůli okolí.