Proč pořád ustupuju (a kdy je to vlastně síla)

Proč pořád ustupuju? Ustupování může být dvojí věc. Buď ustupuješ z vnitřní svobody, necháš druhého jít jeho cestou, protože víš, že do jeho vývoje ti nic není. Nebo ustupuješ ze strachu, zapřeš sebe, aby byl klid a měli tě rádi. To první je síla a moudrost. To druhé je past, ze které se dá vystoupit.

Přišel mi dotaz, díky za něj, jak přesně myslím to svoje oblíbené rčení „Kdo chce kam, já mu ráda uhnu“. Jestli to má hlubší význam. Samozřejmě má. A má hned dvě roviny.

Než se do nich pustím, jedna věc na úvod. Spousta žen, které za mnou chodí, ustupuje celý život. V práci, ve vztahu, v rodině. A říkají tomu tolerance, klid, nadhled. Jenže když se jich zeptám, jak se u toho cítí, odpověď je skoro vždycky stejná: přehlížená, unavená, ukřivděná. Tak pojďme rozplést, kdy je uhnutí síla a kdy jen převlečený strach.

Kdy je uhnout síla, a ne slabost?

První rovina je o tom nezasahovat lidem do vývoje.

Když se někoho snažíš někam došťouchat, protože si myslíš, že je to pro něj to nejlepší, a ono to možná i nejlepší bude, ale ten člověk tam ještě nedošel, ještě si něco potřebuje zpracovat, stejně ho tam nedostrkáš. A když dostrkáš, dlouho tam nevydrží a šťastný nebude.

V tu chvíli ti doporučuju trochu nadhledu. Vylítni si tak do dvou kilometrů a podívej se na to loutkové divadlo seshora. Zezdola vidíš jen to, že Franta si chce vzít Máňu a Máňa je hrozná. A ty mu v tom chceš zabránit, protože víš, že s ní šťastný nebude.

Jenže shora najednou vidíš, že Franta si potřebuje rozbít pusu, aby pochopil, že Máňa je hrozná. A teprve pak si za rohem všimne Aničky a bude si jí vážit. Kdyby si tu pusu nerozbil, prošel by kolem Aničky a ani by nemrkl.

To ty ale nevíš. Takže nemá smysl lidi někam tlačit. Tím neříkám, že nesmíš poradit, když se tě zeptají. Jen tu informaci polož na stůl a odejdi. Někdo se jí chytí, někdo si řekne „co to plácáš za pindy“. A za pět let zjistí, že Popelka neměla tak nepravdu. Tak to prostě chodí.

Jestli máš tendenci druhé zachraňovat a tlačit je tam, kde je chceš mít, podívej se na článek o syndromu zachránce.

Proč nemá smysl plánovat pomstu?

Druhá rovina je klasika: karma je zdarma, boží mlýny melou.

Když ti někdo ublíží a ego ti šeptá, ať mu to pořádně vrátíš, nech to plavat. Ne proto, že bys neměla právo se zlobit. Vztek je v pořádku, klidně ho i nahlas vyslov. Ale nevynakládej energii na dlouhé osnování pomsty. Z několika důvodů:

1. Nepomstíš se tak přesně jako život. Ten ví, kam šťouchnout, aby si to člověk pamatoval a hlavně se poučil.
2. Přijdeš o spoustu energie. Zatímco budeš pomstu plánovat a žrát se tím, druhý si akorát řekne, že se s tebou nechce kamarádit, a nepochopí vůbec nic.
3. Jde o tvoje staré zranění. Když tě něco tak rozhází, skoro vždycky tam je tvoje vnitřní rána, do které ten člověk zaťukal.

Takže místo abys šla po krku jemu, jdi po krku svým ranám. Najdi je, srovnej se s nimi, a chuť po pomstě tě přejde sama. Proč se ti pořád vracejí podobní lidé a situace, rozebírám v článku proč přitahuji stejné situace.

Jak poznám, že ustupuju ze strachu?

Ustupování ze strachu se tváří stejně jako to zdravé. Rozdíl je uvnitř. Zkus si projít tenhle seznam:

• Po ustoupení se necítíš klidná, ale přehlížená nebo ukřivděná.
• Ustupuješ hlavně proto, aby nebyl konflikt.
• V duchu si pak celý rozhovor přehráváš a říkáš, co jsi měla říct.
• Uhýbáš i tam, kde jde o tvoje peníze, čas nebo tělo.
• Bojíš se, že když neustoupíš, nebudou tě mít rádi.

Když sedí víc než dva body, neustupuješ z nadhledu. Zmenšuješ se, aby to okolí uneslo. Přesně o tom je článek zmenšuju se, aby to okolí uneslo.

Kdy mám ustoupit a kdy si stát za svým?

Jednoduché pravidlo, které používám sama:

• Ustup tam, kde jde o cizí cestu a tvoje rada už zazněla. Víc do toho nemáš co mluvit.
• Stůj si za svým tam, kde jde o tvoje hranice, tvůj prostor a tvoji hodnotu. Tam se neuhýbá nikdy.

Když potřebuješ něco odmítnout a nevíš jak, začni krátkým „ne“ bez tří odstavců vysvětlování. Jak na to, píšu v článku ne je celá věta.

A to je celé. Já jsem uhnula, nestojím v cestě, a člověk si jde sám vstříc svým zítřkům. Ale svoje místo si držím.

Časté otázky o ustupování

Proč pořád ustupuju druhým?

Často proto, že si pleteš dvě věci. Ustoupit z vnitřní svobody znamená nechat druhého jít vlastní cestou. Ustoupit ze strachu znamená zapřít sebe, aby byl klid. Rozdíl poznáš podle toho, jak se po tom cítíš.

Je ustupování slabost?

Záleží, z čeho to děláš. Z klidu a nadhledu je to síla. Ze strachu z konfliktu je to první krok do role oběti.

Co dělat, když mi někdo ublížil a chci mu to vrátit?

Vztek si dovol a klidně ho vyslov. Ale energii neinvestuj do pomsty. Podívej se, do jaké tvojí staré rány ten člověk zaťukal, a tu zpracuj.

Mám radit, když vidím, že někdo dělá chybu?

Když se tě zeptá, ano. Řekni to jednou a nech to na něm. Tlačením ho tam stejně nedostaneš.

Kde začít, když se pořád zmenšuješ

Jestli zjišťuješ, že uhýbáš spíš ze strachu než ze svobody, nemusíš v tom zůstat. Přesně tahle cesta, od věčného ustupování k ženě, která si stojí za svým, je jádrem programu Zdravě drzá, konečně svá.

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Učí ženy rozlišit, kdy ustoupit a kdy si stát za svým.