Život v přítomnosti: jak vystoupit z autopilota a začít zase žít

Život v přítomnosti znamená být myšlenkami tam, kde je zrovna tvoje tělo, tady a teď. Autopilot je opak: hlava utíká do minulosti nebo do budoucnosti a tebe táhne s sebou. Z autopilota vystoupíš dvěma jednoduchými kroky: hodinovým budíkem, který ti připomene, kde právě jsi myšlenkami, a návratem do těla přes smysly.

Znáš ten pocit, že ti dny protékají mezi prsty? Ráno budík, večer únava a mezi tím mlha. Jako bys svůj vlastní život sledovala přes sklo.

To není nedostatek disciplíny. To je autopilot. A dá se z něj vystoupit.

Jak poznám, že žiju na autopilota?

Poznáš to podle toho, že si nepamatuješ, jak jsi dojela do práce. Že jíš oběd a nevíš, jak chutnal. Že s dítětem sedíš na koberci, ale hlavou řešíš zítřejší poradu.

Přišla za mnou klientka, která se léčila z migrén. Měsíc a půl bez jediné migrény. A pak se to vrátilo. Zeptala jsem se jí na jedinou věc: „Jak často doopravdy žiješ svůj život? Vědomě. Tady a teď.“

Bylo dlouho ticho. A pak řekla větu, kterou si pamatuju dodnes: „Teď já ten život vlastně nežiju tak, jak já chci. Ale tak, jak si myslím, že po mně chtějí, abych ho žila.“

To je ono. Autopilot není jen roztěkanost. Je to i způsob, jak nemuset být u toho, co se ti fakt nelíbí. Na tuhle větu jsem navázala i v článku žiješ svůj život, nebo ten, který po tobě chtějí?

Jak často jsme myšlenkami jinde?

Mnohem častěji, než by sis myslela. Psychologové Matthew Killingsworth a Daniel Gilbert z Harvardu nechali lidi přes aplikaci v telefonu průběžně hlásit, co dělají, na co myslí a jak se cítí. Lidé byli myšlenkami jinde než u toho, co právě dělali, ve 46,9 % případů. A když jim mysl bloudila, byli v průměru méně šťastní.

Autoři to shrnuli už v názvu studie: bloudící mysl je nešťastná mysl. Takže když se cítíš nespokojená, nemusí to být tím, co děláš. Může to být tím, že u toho vůbec nejsi.

Proč mozek pořád někam utíká?

Protože je to jeho práce. Mozek je datové centrum, ne vypínač. Neumí nemyslet na nic, a nemá to umět.

Když ho necháš běžet bez zadání, sklouzne tam, kam to jde nejsnáz:

• Do minulosti: co jsem měla říct, co jsem pokazila, jak to bylo dřív. Tam bydlí lítost a smutek.
• Do budoucnosti: co když, a co potom, a jak to dopadne. Tam bydlí obavy.

Ani v jednom z těch míst nemůžeš nic udělat. Minulost je pryč, budoucnost není. Ovlivnit jde jen přítomnost. Jenže v ní skoro nejsi. Jak dokáže minulost člověka pohltit, píšu v článku on má chlast, vy máte minulost.

Cíl proto není mozek umlčet. Cíl je dát mu zadání. Ukotvit ho tam, kde jsi ty.

Může se nemoc stát berličkou?

Musíme si říct i nepříjemnou věc. Někdy ano. Nemoc se může stát legitimním důvodem zalézt a nežít.

Migréna je toho podle mé zkušenosti učebnicový příklad. Nikdo ti nevyčte, že ležíš v zatemněné místnosti. Máš papír na to nefungovat. Nebýt u života, který sis tak úplně nevybrala.

Neříkám, že si klientka migrénu vymýšlela. Bolest je skutečná. Říkám, že tělo je chytré a najde způsob, jak tě dostat z místa, kde nechceš být. O tom je psychosomatika migrény. Při dlouhodobých bolestech hlavy ale vždycky nejdřív patří na řadu lékař.

Jak začít žít v přítomnosti: 2 cvičení

Nemusíš meditovat hodinu denně ani odjet do kláštera. Stačí dvě věci.

1. Nastav si budík na každou hodinu. Až zazvoní, zastav se a zeptej se: kde jsem právě teď byla myšlenkami? V práci? Ve včerejší hádce? U toho, co bude v pátek? Nehodnoť to. Jen si všimni. Za pár dní uvidíš svůj vzorec černé na bílém.
2. Ukotvi se přes smysly. Kdykoli si všimneš, že tě to unáší, vrať se do těla. Je podlaha pod nohama studená? Co slyším, lednici, auta, ptáky? Co vidím, kdybych se opravdu dívala? Smysly jsou vždycky v přítomnosti. Jsou tvoje kotva.

To je celé. Žádná magie. Jen trénink svalu, který jsi léta nepoužívala.

Proč je to první dny nepříjemné?

Buď k sobě upřímná dopředu. První dny to bude vyčerpávající. A nebude se ti to líbit.

Protože realita začne doléhat. Když jsi celé roky utíkala hlavou pryč, autopilot byl milosrdný. Držel tě dál od toho, co bolí. Teď to najednou ucítíš naplno.

Ale právě tohle je ta dobrá zpráva, i když tak nevypadá. Vítej zpátky ve svém životě. Poprvé po dlouhé době jsi doma. A klid, který hledáš, nenajdeš tím, že odjedeš, ale tím, že se vrátíš. Víc v článku klid nenajdeš tím, že odtud odjedeš.

Proč bez přítomnosti nezměníš žádný vzorec?

Tohle je pro mě jádro celé věci. Můžeš číst knihy, chodit na kurzy, opakovat afirmace. Ale když u toho nejsi přítomná, vzorce se vrátí.

Vzorce se nepřepisují rozumem. Přepisují se ve chvíli, kdy jsi u sebe. Vědomá, v těle, teď. Nepřítomná mysl mění tak akorát dekorace, kořen zůstane. Jak se opakující se vzorce chování dají přepsat, rozebírám v samostatném článku.

Takže než začneš cokoli měnit, začni tím, že se vrátíš. Do teď. Do sebe.

Časté otázky o životě v přítomnosti

Co je to život na autopilota?

Stav, kdy jednáš ze zvyku a myšlenkami jsi jinde než tělem. Děláš věci, ale nepamatuješ si je a neprožíváš je. Život ti utíká, aniž bys u něj byla.

Jak dostat mozek do přítomnosti?

Nesnaž se ho vypnout, to nejde. Dej mu zadání a ukotvi se přes smysly: dotek, zvuky, obraz kolem sebe. Smysly tě stáhnou zpátky do teď.

Proč je těžké být v přítomnosti?

Protože mozek automaticky utíká jinam a být tady a teď znamená cítit i to nepříjemné. Autopilot je forma úniku, proto návrat zpočátku bolí.

Jak dlouho trvá, než se to projeví?

Uvědomění přijde hned. Nový návyk se buduje týdny. První dny bývají nepříjemné, ale to je znamení, že jsi zpátky ve svém životě.

Chceš si klid v hlavě natrénovat?

Jestli máš plnou hlavu a dny ti protékají mezi prsty, pusť si záznam mého workshopu A mám toho dost!. Za večer si ujasníš, co tě vysává a odkud utíkáš, a odneseš si jednu věc, kterou změníš hned zítra.

Zdroje

• Killingsworth, M. A., Gilbert, D. T.: A wandering mind is an unhappy mind. Science, 2010. doi.org/10.1126/science.1192439

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám vystoupit z autopilota a vrátit se do vlastního života.