Žiješ svůj život, nebo ten, kterej po tobě chtějí, abys ho žila?

Žít svůj život znamená rozhodovat se podle toho, co chceš ty, ne podle toho, co se od tebe čeká. Většina žen ale jede na autopilota: myšlenkami je v minulosti nebo budoucnosti a řídí se cizím scénářem, aby byl klid. Poznáš to jednoduchým testem s budíkem. Ven vede malé vědomé rozhodnutí každý den, ne velká změna najednou.

Žiješ svůj život tak, jak chceš ty? Nebo tak, jak si myslíš, že po tobě chtějí, abys ho žila? Většina žen odpoví po chvíli ticha to samé: „No… moc ne.“ A není to slabost. Je to autopilot. A dokud jedeš na autopilota, nežiješ svůj život. Jen ho přežíváš.

Aby tě měli rádi. Aby byl klid. Aby se nezlobili. Poznáváš se? Pak čti dál.

Co znamená žít cizí život?

Znamená to žít podle scénáře, který jsi nikdy vědomě neschválila. Rozhoduješ se ne podle toho, co chceš, ale podle toho, co se od tebe čeká. A ta hranice je tak nenápadná, že si ani nevšimneš, kdy jsi ji přešla.

Komu jsi vlastně svěřila scénář vlastního života? Manželovi? Rodičům? Šéfce? Představě o tom, jaká máš být? Většinou to není jeden konkrétní člověk. Je to mlhavé „oni“. A přesně proto se s tím tak blbě bojuje. Jak se z toho neustálého ohlížení na druhé vymotat, píšu v článku jak přestat řešit, co si myslí ostatní.

Jedna žena to řekla přesně: „Ten život vlastně nežiju tak, jak chci. Ale tak, jak si myslím, že po mně chtějí, abych ho žila.“ Přišla na to sama, po dlouhém tichu. A pak už to nešlo vzít zpátky.

Proč jedu na autopilota, když vím, že mi to neprospívá?

Protože autopilot je pohodlný. A hlavně bezpečný. Když se vědomě rozhodneš žít po svém, můžeš se dostat do situací, se kterýma si nebudeš vědět rady. To děsí.

Vezmi si migrénu jako příklad. Je to svinstvo, ale zároveň dokonalá berlička. Když ji máš, víš, co dělat. Zalezeš. Stejně tě to nikam nepustí, takže se nemusíš rozhodovat. Žít svůj život tak, jak ho chceš, to chce odvahu. Zalézt do zaběhnutého vzorce žádnou. Víc o tom najdeš v článku co když ti migréna nic nekazí, ale naopak tě kryje.

Autopilot funguje takhle: jsi buď v budoucnosti, nebo v minulosti. V přítomnosti nejsi skoro nikdy. Řešíš, co bylo, nebo co bude. A přitom přítomnost je jediné místo, ze kterého můžeš cokoliv ovlivnit.

Tohle bloudění myšlenek je změřené. Psychologové Matthew Killingsworth a Daniel Gilbert z Harvardu se přes aplikaci v mobilu náhodně ptali 2 250 dospělých, co právě dělají, na co myslí a jak se cítí. Lidé byli myšlenkami jinde než u toho, co dělali, v 46,9 % odpovědí. A když jim mysl utíkala, byli méně šťastní než ve chvílích, kdy byli přítomní. Autoři to shrnuli názvem studie: bloudící mysl je nešťastná mysl.

Co mě to stojí, když nežiju svůj život?

Stojí tě to přítomnost. Doslova. Nejsi tady, tak jak můžeš cokoli měnit?

Dokud nejsi přítomná sama u sebe, nemůžeš být přítomná ani u nikoho druhého. A ten rozdíl doma pozná každý. Děti to poznají. Partner to pozná. Sama to poznáš nejvíc, jen si to nechceš přiznat.

A pak jsou tu roky. Řekneš si, že na to máš čas. Že se k sobě dostaneš, až budou děti větší, až bude v práci klid, až… Jenže ten čas nemáš nikde slíbený. Odchody, které přijdou náhle a bez varování, to připomínají tvrději, než by kdo chtěl.

Jednou tam budeš mít buď tu ženu, co doufala, nebo tu, co žila. Rozdíl mezi nimi se rozhoduje v obyčejných všedních dnech. Ne jednou velkým gestem. Proto se životní spokojenost nepeče najednou.

Jak poznám, jestli žiju svůj život, nebo cizí?

Udělej si test s budíkem:

1. Nastav si budík, ať zvoní každou hodinu.
2. Až zazvoní, zkus si vzpomenout, kde jsi byla myšlenkami. V minulosti? V budoucnosti? Nebo fakt tady?
3. Zapiš si to. Stačí čárka do tří sloupců.
4. Večer to sečti.

To číslo ti řekne všechno. Kolik hodin za den jsi doopravdy přítomná a vědomě se rozhoduješ? A kolik jich projedeš na autopilota, kdy tě prostě nese den, povinnosti a to, co se čeká?

Když ti vyjde, že v přítomnosti skoro nejsi, není to důvod se sesypat. Je to začátek. Protože teď to aspoň víš. A z nevědomí se nedá řídit nic.

Jak vystoupit z autopilota?

Neskoč rovnou do velké změny. Ta tě jenom vyleká a druhý den jsi zpátky ve starých kolejích. Začni malým, ale vědomým rozhodnutím.

Jednou za den se přistihni v běžné situaci a zeptej se: chci tohle teď dělat takhle, protože to fakt chci? Nebo protože se to ode mě čeká? Nemusíš hned nic měnit. Stačí, že si to všimneš. Vědomí je první krok, bez něj se neděje nic. Další praktické kroky najdeš v článku život v přítomnosti: jak vystoupit z autopilota.

A počítej s tím, že to bude nepříjemné. Když si začneš všímat, kolik svého života žiješ pro druhé, přijde vztek i smutek. To k tomu patří. Je to únava jako po vagónu uhlí. Ale je to únava, po které se konečně někam pohneš.

Nejdřív buď doma sama u sebe. Teprve pak můžeš být doma u druhých.

Časté otázky o životě na autopilota

Jak poznám, že jedu na autopilota?

Nastav si během dne budík a při zvonění si všimni, kde jsi byla myšlenkami. Když skoro nikdy nejsi v přítomnosti, ale v minulosti nebo budoucnosti, jedeš na autopilota.

Není žít pro druhé prostě zodpovědnost, když mám rodinu?

Zodpovědnost a sebezrada nejsou totéž. Postarat se o druhé můžeš, aniž bys u toho úplně zmizela. Přítomná a spokojená žena dává rodině víc než ta, co se celá obětuje a je přitom myšlenkami pryč.

Proč se nemůžu prostě rozhodnout a začít žít po svém?

Protože velká změna z autopilota vyleká a vrátí tě zpátky. Funguje drobné, opakované vědomé rozhodování ve všedních situacích. Z něj se postupně skládá jiný život.

Co když zjistím, že žiju skoro celý život podle cizího scénáře?

Je to nepříjemné zjištění, ale zároveň dobrá zpráva. Znamená to, že máš kde přidat. Nemusíš měnit všechno naráz, stačí začít u jednoho rozhodnutí denně.

Chceš konečně žít podle sebe?

Jestli tě to pokaždé semele zpátky na start a chceš se přestat zmenšovat podle cizích očekávání, podívej se na roční program Dobrý rok s Popelkou. Je pro ženy, které chtějí konečně žít podle sebe, a celý rok na tom pracuješ se mnou a se skupinou žen, které jdou stejnou cestou.

Zdroje

• Killingsworth, M. A., Gilbert, D. T.: A Wandering Mind Is an Unhappy Mind. Science, 2010. doi.org/10.1126/science.1192439

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám vystoupit z cizího scénáře a žít svůj vlastní život.