Životní spokojenost se nepeče najednou. Proto ti pořád utíká

Životní spokojenost ti utíká, protože čekáš na jeden velký pocit štěstí, který nepřichází. Spokojenost se ale skládá z častých drobných dobrých chvil, ne z několika velkých okamžiků. Mozek ty drobky přehlíží, když děláš všechno pořád stejně. Pomáhá rozbít jeden denní automat a všímat si malých momentů.

Životní spokojenost se nepeče najednou. Nevytáhneš ji z trouby vcelku a nedáš si ji do spíže na horší časy. Sbírá se po zrnkách, každý den, z drobků, kterých si většinou ani nevšimneš. A přesně proto ti pořád utíká, i když děláš všechno „správně“. Čekáš na jeden velký koláč, který nikdy nepřijde.

Proč mi spokojenost utíká, i když dělám všechno správně?

Protože si spokojenost představuješ jako obří koláč. Vrazíš ho do trouby, vytáhneš celý a od té chvíle ho konzumuješ. Když dojde, upečeš nový.

Jenže na takový koláč nemáš troubu. Nikdo ji nemá. Takže se ti povede maximálně dortíček, který vydrží pár dní. A protože to není ono, řekneš si, že to nefunguje. Že nejsi ta vyvolená, které se to nějak zázračně skládá samo.

Znáš ten pocit, když čekáš na vlak a on nejede, nejede, nejede? Jsi naštvaná a máš pocit, že celý den je v háji. A pak přijde, sedneš si a najednou je všechno jinak. Přesně takhle funguje spokojenost. Ne jako cíl, ke kterému jednou dorazíš. Ale jako součet malých momentů, které většinou ani nezaregistruješ.

Je štěstí o velkých chvílích, nebo o malých?

O malých. Psycholog Ed Diener se svými kolegy v roce 1991 ukázal, že to, jak šťastní se lidé cítí, souvisí víc s tím, jak často zažívají příjemné pocity, než s tím, jak silné ty pocity jsou. Kapitolu tak i nazvali: štěstí je častost, ne intenzita příjemných pocitů oproti nepříjemným.

Přeloženo do jasné řeči: deset obyčejných dobrých chvilek za den udělá pro tvoji spokojenost víc než jedna úžasná dovolená za rok.

Proč mozek ty malé momenty přehlíží?

Protože na drobky není nastavený. Čeká na ten velký koláč. A dokud nepřijde, přesvědčuje tě, že děláš něco špatně.

Stačí strašně málo, aby byl člověk najednou v úplně jiné náladě, než v jaké vyšel z baráku. Jde kolem promoklý táta s kočárkem, zasvítí slunce po dešti, kolega ti podrží dveře. Drobky. A tvůj mozek je hodí do koše, protože nejsou ten velký klid, na který čekáš.

Tady je ta past. Čím víc čekáš na jeden velký klid, tím míň vnímáš těch deset malých, které máš na dosah každý den. A pak se divíš, že nejsi spokojená, i když objektivně máš vlastně všechno. Jak vystoupit z autopilota a začít ty chvíle vnímat, píšu v článku život v přítomnosti.

Kde to mám zaseknuté doopravdy?

Tady to bude možná trochu píchat. Máš to zaseknuté v tom, že děláš věci pořád stejně, přistupuješ k nim pořád stejně a čekáš, že se to bude dít jinak.

Teď se možná urazíš. „Ale já ty věci přece dělám jinak.“ Dobře. Které? Jak často? Jestli se ti odpovědi soukají pomaleji, než jsi čekala, tak to je přesně ono.

Se stejnými reakcemi budeš mít stejné vztahy. Pořád dokola. Se stejnou trasou, stejnou halenkou, stejnou odpovědí na tu samou otázku budeš mít stejné dny. A ze stejných dní se neposkládá jiný život.

Cokoliv, co jsi nikdy neudělala a rovnou víš, jak to dopadne, je jenom domněnka. Ty to reálně nevíš. Protože jsi to nikdy nezkusila. A nejvíc tě netíží povinnosti. Tíží tě tvoje domněnky o tom, jak to dopadne.

Co mi ve skutečnosti bere klid nejvíc?

Není to práce. Není to rodina. A není to čas. Bere ti ho vášeň.

Vášeň je skvělý motor. Ale je to zatraceně špatný pán. Ve chvíli, kdy tě práce nebo věc, kterou miluješ, pohltí tak, že si zkrátíš vanu na patnáct minut, abys ještě stihla dodělat, přestala ti sloužit a začala tě žrát.

Když ti něco bere život, i když to miluješ, není to o tom přestat. Je to o tom vrátit se k tomu jako k něčemu, co máš ty, ne jako k něčemu, co má tebe. Spokojenost nevzniká z toho, že děláš míň. Vzniká z toho, že v tom, co děláš, jsi celá. Ne rozkrájená mezi deset věcí, kvůli kterým se cítíš provinile, ať děláš kteroukoli.

Jak začít sbírat spokojenost po zrnkách? Cvičení na minutu

1. Vyber jednu věc, kterou děláš každý den stejně. Trasu do práce. Tu samou halenku k těm samým kalhotám. Tu samou odpověď na tu samou otázku.
2. Dneska ji udělej jinak. Jenom jednu, jenom dneska. Nejde o výsledek. Jde o to rozbít automat.
3. Všimni si, co se stalo. Ve chvíli, kdy něco uděláš jinak, mozek se probudí a začne zase vnímat. Zaregistruje ten drobek, kolem kterého jindy prosviští.
4. Zítra vyber jinou věc. Žádný velký koláč. Jedna drobnost denně.

Za pár týdnů zjistíš, že tě už tolik netíží domněnka, jak to asi dopadne. A že si spokojenost bereš do vlastních rukou, o čemž je i článek převzít odpovědnost za svou spokojenost.

Jestli se ti pořád vrací pocit, že se zmenšuješ, aby to okolí uneslo, tam najdeš, odkud to jde.

Časté otázky o životní spokojenosti

Proč nejsem spokojená, i když mám vlastně všechno?

Protože čekáš na jeden velký klid a přehlížíš malé momenty, ze kterých se spokojenost reálně skládá. Mozek je nastavený na velký koláč, ne na drobky.

Jak poznám, že mě vášeň pro práci připravuje o život?

Podle toho, že kvůli ní ořezáváš čas na sebe. Zkrácená vana, odložený oběd, „ještě jen tohle dodělám“. Když ti vášeň diktuje, kolik si dovolíš odpočinku, přehodila výhybku.

Co mám udělat jako první?

Rozbij jeden automat. Vyber věc, kterou děláš každý den stejně, a udělej ji dneska jinak.

Není to jen o pozitivním myšlení?

Ne. Není to o namlouvání, že je všechno super. Je to o všímání si toho, co reálně je, místo čekání na to, co nepřijde.

Přestaň se zmenšovat a začni sbírat

Jestli chceš jít o krok dál a podívat se, kde se zmenšuješ, kde strkáš hlavu do písku a kde si namlouváš, že to nejde, mrkni na program Zdravě drzá, konečně svá.

Zdroje

• Diener, E., Sandvik, E., Pavot, W.: Happiness is the frequency, not the intensity, of positive versus negative affect. In: Strack, F., Argyle, M., Schwarz, N. (eds.): Subjective Well-Being: An Interdisciplinary Perspective. Pergamon Press, 1991.

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám najít spokojenost v obyčejných dnech.