On má chlast, vy máte minulost. A to horší je ta minulost

Neustálé vracení se do minulosti je únik ze současnosti, stejně jako alkohol. Rozdíl je jediný: vypadá to, že na sobě pracuješ. Do minulosti se chodí pro poučení, ne exhumovat. Jak přestat žít minulostí? Zeptej se, co ses odtamtud ještě nenaučila, a když nic, přestaň tam chodit.

Na jedné konzultaci mi klientka vysvětlovala, že její muž řeší všechno alkoholem. Že to dělá možná dvacet let. Že s tím nic nejde dělat.

Tak jsem se zeptala, čím to řeší ona.

Ticho.

Je vracení se do minulosti taky únik?

Ano. A má víc podob, než si myslíš.

Ta klientka se dvacet let vrtá v tom, co bylo. V tom, že ji tenkrát chtěl vyměnit. V tom, že byl do někoho zamilovaný. V tom, že si měla tehdy vzít ten byt a odejít.

Pořád se tam vrací. Každý den. Znovu a znovu.

A já jí řekla to, co teď řeknu i tobě. Jeho útěk ke chlastu a tvůj útěk do minulosti jsou, co se týče emoční likvidace, skoro totožné. Oba vás odvádějí z toho jediného místa, kde se cokoli dá změnit. A tím místem je dnešek.

Dokonce bych řekla, že ta minulost je horší.

Proč je útěk do minulosti zákeřnější než alkohol?

Protože vypadá zodpovědně.

Alkoholik ví, že utíká. Všichni okolo to vědí. Je to vidět.

Ale ta, co se vrtá v minulosti, vypadá, že na sobě pracuje. Přemýšlí. Rozebírá. Hledá souvislosti. Čte knihy. Chodí na semináře.

A je to pořád ten samý útěk, jenom s lepší pověstí. Nikdo jí neřekne, že by s tím měla přestat. Naopak, všichni ji pochválí, jak to řeší.

Přitom ona nic neřeší. Ona tam jenom bydlí.

Psychologie má pro tohle přehrávání slovo ruminace, česky přežvýkávání. Psycholožka Susan Nolen-Hoeksema se jím zabývala celou kariéru a se svými kolegyněmi v roce 2008 shrnula, co o něm výzkumy vědí. Přežvýkávání zhoršuje smutek a depresivní nálady, posiluje negativní myšlení, ztěžuje řešení problémů, brzdí v tom, abychom něco udělali, a oslabuje podporu od lidí kolem. Takže žádná práce na sobě. Spíš práce proti sobě.

Pokud tě vzpomínky drží v trvalém smutku nebo úzkosti týdny a měsíce, nejde jen o zvyk a stojí za to zajít za lékařem nebo psychoterapeutem.

Kdy má smysl se do minulosti vracet?

Nechci, abys z toho vzala, že se minulostí nemáš zabývat vůbec. To by byla blbost.

Do minulosti se chodí pro informace. Pro to, z čeho se máme poučit. Podíváme se, vezmeme si, co potřebujeme, a jdeme. Nechodíme tam exhumovat.

A tady je ta otázka, kterou si potřebuješ položit: je ještě něco, co jsem odtamtud nepochopila?

Většinou ne. Většinou už jsi pochopila všechno. Už víš, co se stalo, proč se to stalo a co jsi udělala špatně. Máš to zmáknuté.

Takže tam nemáš co dělat. Chodíš tam jenom proto, že je to známé. Bolí to, ale je to jako doma. Jak z bolesti, kterou máš pochopenou, udělat sílu místo bydliště, píšu v článku jak proměnit bolest v sílu.

Jak přestat žít minulostí: praktická brzda

Moje klientky se u tohohle smějí, ale funguje to.

Za každý výlet do minulosti si udělej pět dřepů.

Budeš mít pozadí jak lusk, protože budeš dřepovat permanentně. A hlavně: začneš si toho všímat. Protože poprvé v životě to bude mít důsledek.

Nemusí to být dřepy. Může to být cokoli, co tě z té hlavy vytáhne do těla. Ale musí to být hned a musí to být pokaždé.

1. Všimni si, že tam jsi. Ve chvíli, kdy ti hlava zase pouští ten starý film.
2. Polož si otázku. Je tam něco, co jsem ještě nepochopila? Když ne, vypni to.
3. Udělej něco s tělem. Dřepy, studená voda na zápěstí, pět hlubokých nádechů.
4. Vrať se k jedné dnešní věci. Co můžu udělat teď, dnes, v tomhle dni?

Jak se z autopilota vrátit do přítomnosti, rozepisuju i v článku život v přítomnosti.

A co útěk do budoucnosti?

To je druhá strana téhle mince a je stejně častá.

Spousta žen neutíká do minulosti, ale do budoucnosti. Do plánů. Do toho, až odrostou děti. Až budou peníze. Až bude vhodná chvíle.

Je to stejný mechanismus. Tady se mi to nelíbí, tak jsem jinde.

Budoucnost ale tvoříš teď. Ne až. Teď. A jestli se ti na tom teď něco nelíbí, tak tam je ta práce. Ne v tom, co bylo před dvaceti lety, a ne v tom, co bude za deset. O odkládání života na potom je článek tvůj život není čekárna.

Časté otázky o návratech do minulosti

Co když mám z minulosti nezpracované trauma?

Pak se s ním pracuje cíleně, s někým, kdo to umí, a má to začátek a konec. To je něco úplně jiného než každodenní přehrávání křivdy. Trauma se zpracovává, křivda se hladí.

Jak poznám rozdíl mezi zpracováváním a přehráváním?

Podle toho, jestli se něco mění. Když se po každém návratu do minulosti posuneš, pracuješ. Když se po každém návratu cítíš stejně mizerně a nic nového nevíš, přehráváš.

Co s tím, když mi to partner pořád připomíná?

To je jiná situace a řeší se jinak. Tenhle článek je o tom, co si tam nosíš sama. Když to otvírá on, je to nástroj, ne vzpomínka.

A co odpuštění?

Odpuštění není podmínka. Podmínka je přestat tam chodit. Někdy odpuštění přijde až potom, někdy vůbec, a i tak se dá žít dál.

Kde začít, když to chceš dotáhnout

On má útěk k chlastu. Ty máš útěk do minulosti. Než po něm budeš chtít, aby přestal, začni u sebe. Je to nespravedlivé. A je to tak.

Přestat utíkat do minulosti není otázka jednoho rozhodnutí, ta cesta je vyšlapaná. V ročním programu Dobrý rok s Popelkou se celý rok učíš převzít odpovědnost za dnešek a přestat bydlet v tom, co bylo. A nejsi na to sama, jde s tebou skupina žen, které chtějí konečně žít podle sebe.

Zdroje

• Nolen-Hoeksema, S., Wisco, B. E., Lyubomirsky, S.: Rethinking Rumination. Perspectives on Psychological Science, 2008. doi.org/10.1111/j.1745-6924.2008.00088.x

Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Pomáhá ženám přestat bydlet v minulosti a vrátit se do vlastního života.