Věta „chci, aby mě viděl“ není požadavek, je to pocit. Dokud neumíte popsat, jak konkrétně by to mělo vypadat, nemůžete to po partnerovi chtít. Když mu tu otázku položíte, vrátí se vám a vy nebudete vědět, co odpovědět. Proto si každou otázku, kterou chcete položit jemu, nejdřív položte sama sobě.
Ve stručnosti
- Každou otázku pro něj si nejdřív položte sama.
- „Chci, aby mě viděl“ není požadavek, dokud nevíte, jak to má vypadat.
- Naučená fráze na povel vám za měsíc poleze krkem.
- Přiznat, že to sama nevíte, není slabost, ale cesta dál.
- Ticho, které při tom vznikne, je informace, ne ostuda.
Na konzultacích slyším jednu větu skoro pokaždé.
Já chci, aby mě viděl.
A protože jsem, jaká jsem, ptám se dál. Dobře. A co to konkrétně znamená?
A přijde ticho.
Co znamená „chci, aby mě viděl“?
Když klientce položím tuhle otázku, většinou to jde takhle.
„No… aby si mě všímal.“
„A jak to má vypadat?“
„No, aby mě ocenil. Ne ocenil, to ne. Aby viděl, jaká jsem.“
„A jak konkrétně? Chcete, aby se vás jednou týdně zeptal, jaký jste měla den? Aby vás bral mezi lidi? Aby vám něco přinesl?“
A pak: „Já vlastně nevím.“
Tohle není ostuda. Je to ten nejdůležitější okamžik celého rozhovoru. Protože v tu chvíli vidíte, co se děje. Dvacet let po někom chcete něco, co sama neumíte popsat. A pak se divíte, že vám to nedává.
Jak to má sakra uhodnout, když to nevíte ani vy? O tom, jak se dá s někým žít roky a vůbec ho neznat, píšu v článku dvacet let spolu a vůbec ho neznáte.
Proč se vám ta otázka vrátí?
Představte si, že tu otázku položíte jemu. „Co bys potřeboval, abys měl pocit, že tě vnímám?“
Slušná otázka. Jenže co udělá většina lidí? Otočí ji. „A co ty? Co bys potřebovala ty?“
A vy tam budete stát jako solný sloup.
Zaručuju vám to. Proto se nikdy neptejte na nic, na co sama neznáte odpověď. Ne proto, že byste musela vyhrát. Ale proto, že se v tu chvíli rozhovor zastaví a vy z něj odejdete s pocitem, že to nemá cenu.
A ještě jedna past: otázky typu „proč“. Ty druhého zatlačí do kouta místo toho, aby otevřely rozhovor. Proč je lepší se na „proč“ neptat, rozebírám v článku přestaňte se ptát proč.
Proč nefungují naučené fráze?
Tady je past, kterou si ženy samy staví.
Řeknete si: chci, aby mi jednou týdně řekl, že si váží toho, co pro něj dělám. Dobře, to je konkrétní. Řeknete mu to. A on to začne dělat.
A co se stane za měsíc? Bude vám to lézt krkem. Budete si říkat: no jasně, to říká jenom proto, že jsem mu to nařídila. Tohle přece není ono.
Takže otázka, kterou si potřebujete položit, je ještě o patro hlouběji. Ne co má říkat. Ale co chcete, aby se mezi vámi dělo.
Jedna klientka to nakonec našla takhle: „Chci sdílení. Abychom si sedli, dali kafe a povídali si. Nebo si klidně jenom vedle sebe mlčeli.“
Na což jsem jí musela říct, že mlčet spolu zvládají už teď, a to statečně. Smála se. Ale rozdíl mezi mlčením vedle cizího člověka a mlčením vedle svého je celý ten rozhovor.
Jak si na tu otázku odpovědět sama?
Pocity jsou mlhavé. Situace jsou konkrétní. Proto pracujte se situacemi:
- Vzpomeňte si na pět chvil, kdy jste měla pocit, že vás vidí. Klidně i z jiného vztahu nebo s kamarádkou.
- U každé si zapište, co se přesně dělo. Kdo co řekl, co udělal, kde jste byli.
- Hledejte, co mají společného. Z pěti situací vypadne vzorec. A ten vzorec je vaše odpověď.
- Zformulujte ji jako to, co se má dít mezi vámi. Ne jako větu, kterou má on odříkat.
Co dělat, když odpověď fakt nemáte?
Nedělejte ze sebe tu, co to ví a nechce to říct. Přiznejte to. A přiznejte to nahlas, třeba takhle:
„Přemýšlela jsem o tom a zjistila jsem, že když si tu otázku položím sama, tak to vlastně taky nevím. Možná ti vyčítám něco, co sama neumím popsat. A mám pocit, že u tebe se děje to samé. Proto to otvírám. Chci na to přijít a budu ráda, když to bude i z tvojí strany.“
Tohle je něco úplně jiného než výčitka. To je pozvánka.
A pak se dozvíte hodně. Ne z odpovědi, ale z reakce. Jestli řekne „tak si nejdřív udělej pořádek sama a pak mě otravuj“, máte informaci o tom, kolik emoční inteligence v tom vztahu je. A podle toho se rozhodujete.
Když se rozhovor zasekne na obviňování, pomůže jedna jednoduchá věta. Najdete ji v článku co konkrétně? Věta, po které obviňování skončí.
Časté otázky o větě „chci, aby mě viděl“
Co když zjistím, že chci něco, co on nikdy nedá?
Pak jste se dozvěděla to nejcennější. Můžete se rozhodnout, jestli to unesete, nebo ne. To je pořád lepší než dalších deset let čekat na něco bez názvu.
Není to moc složité na běžný vztah?
Není to složité, je to nepříjemné. Ten rozdíl stojí za pozornost. Složité věci se nedají udělat, nepříjemné ano.
Platí to jenom ve vztahu?
Ne. Platí to všude, kde po někom něco chcete. V práci, s dětmi, s rodiči. Když nedokážete popsat, jak by správná verze vypadala, není to požadavek, ale nespokojenost.
Jak mám začít rozhovor s partnerem?
Přiznáním, ne výčitkou. Řekněte, že jste si tu otázku položila sama a odpověď nemáte. Tím z něj uděláte spojence místo obžalovaného.
A co když to nevíte vůbec o ničem?
Když zjistíte, že neumíte popsat, co chcete od partnera, bývá to jenom špička. Většinou to stejné platí o práci, o penězích i o vás samotných. Přesně tohle rozebíráme v programu Tvé zářivé já: zjistit, co vlastně chcete, říct to nahlas a přestat couvat od chvíle, kdy to víte.
Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Na konzultacích pomáhá ženám pojmenovat, co ve vztahu opravdu chtějí.