Otázka „proč jsi to udělal“ nutí druhého k obhajobě, a tak se zatvrdí, nebo zaútočí. Když chcete stejnou informaci bez hádky, ptejte se „co tě k tomu vede“, „jaké pocity v tobě vyvolává, když…“ nebo „k čemu ti to konkrétně bude“. Ptáte se na totéž, jen nikoho nezaháníte do kouta. Pak mlčte a poslouchejte.
Ve stručnosti
- Otázka „proč“ zní jako obvinění a spouští obranu.
- Z obrany jde člověk do mlčení, nebo do útoku.
- Náhrada: „co tě k tomu vede“, „k čemu ti to bude“.
- Pojmenovat emoci za druhého funguje líp než se ptát.
- Položte otázku a mlčte, nepřidávejte varianty odpovědí.
Tahle věc je tak malá, že ji skoro nikdo nebere vážně. A přitom rozhoduje o tom, jestli se z rozhovoru stane rozhovor, nebo válka.
Jde o jedno slovo.
Proč otázka „proč“ spouští hádku?
Když někomu položíte otázku, která začíná slovem proč, sdělujete mu tím: tvoje chování vyžaduje vysvětlení.
A protože se lidé neradi vysvětlují, udělají jednu ze dvou věcí. Buď se zavřou, nebo přejdou do útoku. Z kouta se útočí, to je pravidlo.
Takže jste chtěla informaci, a místo ní máte hádku.
„Proč jsi mi čtyřikrát volal?“ „Proč mě kontroluješ?“ „Proč jsi to udělal?“
Na žádnou z těchhle otázek nedostanete pravdivou odpověď. Dostanete obranu.
Jak to poznáte na dítěti?
Nejrychleji to pochopíte tam, kde to není zamaskované. Zeptejte se dítěte: „Proč jsi to udělala?“
A koukejte. Zasekne se. Sklopí oči. Zatvrdí se. Neřekne nic, nebo řekne „nevím“. Protože ono to fakt neví. A hlavně slyší, že se má omluvit.
Teď to zkuste jinak. „Ty jsi byla naštvaná, viď?“
A najednou začne mluvit.
Tohle jsem si sama vyzkoušela doma. Ptala jsem se dítěte proč, a byl z toho kámen. Až když jsem to za ni pojmenovala, otevřela se a začala vnímat.
U dospělých je to úplně stejné. Jenom to vypadá jinak, protože dospělý místo sklopených očí zařve.
Čím otázku „proč“ nahradit?
Tohle jsou věty, které fungují. Ptají se na to samé, ale nezahánějí nikoho ke zdi.
- Co tě k tomu vede?
- Jaké pocity v tobě vyvolává, když nevíš, kde jsem?
- K čemu ti to konkrétně bude, tohle vědět?
- Jakou část tebe to uspokojí?
- Co tě vedlo k tomu mi čtyřikrát zavolat?
- Potřebovala bych to pochopit. Co tě vede k tomu, že mě takhle kontroluješ?
Slyšíte ten rozdíl? Pořád je to stejná otázka. Ale zatímco „proč“ zní jako obvinění, tohle zní jako zvědavost. A na zvědavost lidi reagují úplně jinak.
Podobně funguje i jiná krátká otázka, která ukončí obviňování. Najdete ji v článku co konkrétně?
Jakou chybu po dobré otázce nedělat?
Když už otázku položíte správně, nepřidávejte k ní varianty.
Nedělejte tohle: „Co tě vede k tomu, že mě kontroluješ? Bojíš se, že mám někoho? Nebo máš pocit, že tě neposlouchám? Nebo je to tím, že…“
V tu chvíli jste mu podsunula odpovědi a on si jednu vybere. Tu nejpohodlnější. A vy se nic nedozvíte.
Položte otázku a mlčte. To ticho je nepříjemné, ale je to ta nejcennější část celého rozhovoru. Proč někdy stačí jedna věta a odejít, píšu v článku jedna věta za deset dní.
Proč se ptáme „proč“, když odpověď známe?
Někdy se ptáte proč, i když odpověď dávno znáte. To není otázka, to je výčitka převlečená za zájem. A druhý to slyší.
Než se zeptáte, položte si otázku sama sobě: chci opravdu vědět, nebo chci, aby se cítil provinile? Pokud to druhé, žádná formulace vám nepomůže. Víc o tom najdete v článku nepokládejte otázku, na kterou sama neznáte odpověď. A jak je to s nejtěžší otázkou ve vztahu, rozebírám v článku neptejte se ho, jestli vás podvádí.
Časté otázky o ptaní se proč
Proč funguje pojmenovat emoci místo otázky?
Protože druhému dáte najevo, že ho vidíte, ne že ho soudíte. Nemusí hledat vysvětlení, které by obstálo. Může jenom přikývnout. A od přikývnutí se dá jít dál.
Co když on přesto zaútočí?
Pak to není o té otázce, ale o tom, že se odmítá bavit. To je taky informace. Nezvyšujte hlas, položte otázku znovu s odstupem několika dní. Jedna věta, ne kanonáda.
Platí to i v práci?
Ano, možná víc než doma. „Proč jsi to udělala takhle?“ od nadřízeného spolehlivě vyrobí zaměstnance, který příště raději nic neudělá. Funguje „co tě vedlo k tomuhle postupu“.
Nejde to použít manipulativně?
Jde. Ale rozdíl poznáte snadno: manipulace chce vyhrát, tohle chce rozumět. Když se ptáte proto, abyste druhého nachytala, on to vycítí, ať použijete jakoukoli formulaci.
Chcete víc takových drobností?
Tohle je jedna z chyb, které děláme úplně automaticky a nikdo nám je nikdy neukázal. Další tipy na komunikaci a materiály, které si můžete hned vyzkoušet, najdete v sekci materiály zdarma.
Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Učí ženy mluvit tak, aby je druzí slyšeli.