Syndrom zachránce je naučený vzorec, kdy řešíš problémy druhých, často i bez vyžádání, abys cítila vlastní hodnotu a získala přijetí. Rozdáš se pro všechny a stejně dostáváš přes prsty, protože nepomáháš svobodně, ale z nutkání. Pomoc vyžádaná nebo přijatá je konání dobra. Nevyžádaná je páchání dobra.
Ve stručnosti
- Zachránkyně pomáhá, aby ji měli rádi, ne protože ji někdo požádal.
- Konat dobro: pomoc je vyžádaná nebo přijatá.
- Páchat dobro: lezeš do cizího života bez souhlasu.
- Psychologie zná roli zachránce z dramatického trojúhelníku (Karpman).
- Lék: pomáhat až po vyžádání a dávat napřed sobě.
Znáš to, viď?
Jsi ten dobrý člověk. Pomůžeš, kde se dá. Rozdala by ses. Vyslechneš, poradíš, zachráníš, zaskočíš, zatáhneš. A pak sedíš večer vyšťavená jak citron a říkáš si: tak jak to, že já dávám pořád, a stejně dostávám od života jednu přes prsty za druhou?
Do růžového papíru ti to balit nebudu. Ono to totiž nemá háček v tom, že bys byla málo hodná. Naopak. Ta tvoje „dobrota“ má v sobě skrytý zkrat. A ten zkrat má jméno: syndrom zachránce.
Co je syndrom zachránce?
Je to dvojče syndromu hodné holky. Hodná holka se zmenšuje, aby ji měli rádi. Zachránkyně pomáhá, aby ji měli rádi. Jiný kostým, stejná lemra pod ním. Lemra je můj výraz pro tu vnitřní část, co se tváří jako ctnost, ale potichu ti krade život.
Roli zachránce popsal už v roce 1968 americký psychiatr Stephen Karpman ve svém dramatickém trojúhelníku. Tvoří ho tři role: oběť, pronásledovatel a zachránce. Lidé mezi nimi přeskakují dokola. A zachránkyně, která se rozdá a nedostane nic zpátky, se často sama překlopí do oběti: „Po tom všem, co jsem pro ně udělala…“
Podle čeho syndrom zachránce poznáš?
- Řešíš problémy lidí dřív, než tě o to vůbec požádají.
- Cizí spokojenost je pro tebe důležitější než tvoje vlastní.
- Když někomu nepomůžeš, hlodá v tobě vina, jako bys udělala něco zlého.
- Tajně čekáš, že ti to druzí vrátí, a když nevrátí, cítíš se ukřivděně.
- Jsi vyčerpaná, ale „vypnout“ neumíš, protože kdo to za tebe udělá?
Poznáváš se? Tak fajn. To není diagnóza. To je startovní čára.
Jaký je rozdíl mezi konat dobro a páchat dobro?
Tohle je jádro celé věci a držím se ho roky.
V životě platí staré známé pravidlo: starej se hlavně sama o sebe. Do věcí ostatních ti skoro nic není, pokud tě o pomoc nepožádají.
Když požádají a ty usoudíš, že pomoct chceš a můžeš, prosím. Klidně pomoz. Děláš to s čistým úmyslem, pomoc je vyžádaná a přijatá. V tu chvíli konáš dobro. Stejně tak můžeš pomoc nabídnout. Když ji někdo přijme, je to v pořádku. Konáš.
Ale jakmile usoudíš, že jsi snědla všechnu moudrost světa a máš patent na cizí život… že problém, co má Pavel doma s Maruškou, by přece šel snadno vyřešit, a začneš do toho hrabat bez Pavlova nebo Maruščina souhlasu, v tu chvíli pácháš.
Zasahuješ tam, kam ti nic není. Za to dostáváš přes prsty. Každá snaha řídit cizí vývoj bez vyžádání je nežádoucí. A ten, kdo to odnese, jsi nakonec ty sama.
| Konáš dobro | Pácháš dobro | |
|---|---|---|
| Kdo o pomoc stál | Druhý požádal nebo přijal nabídku | Nikdo |
| Proč pomáháš | Ze svobody | Ze strachu a z nutkání |
| Jak se cítíš potom | Klidně | Vyždímaně a ukřivděně |
| Co to dělá s druhým | Podpoří ho | Bere mu jeho vlastní cestu |
Proč pomáhám všem a sama nedostávám nic zpět?
Protože zachraňování není dávání. Je to obchod, který sis sama před sebou nepřiznala. Podrobně ten tichý obchod rozebírám v článku kupuješ si pozornost druhých?
Ta lemra ti šeptá: „Pomoz, a pak tě budou mít rádi. Zachraň je, a budeš důležitá. Buď nepostradatelná, a nikdy tě neopustí.“ Pomáháš, abys cítila vlastní hodnotu. A v tom je ten zádrhel. Tvoje hodnota pak visí na tom, kolik toho uneseš pro druhé. Čím víc taháš, tím míň zbude na tebe.
A okolí? To se rychle naučí, že ty zvládneš všechno. Že tvoje potřeby počkají. Že o sebe se postaráš sama, „až bude čas“. Jenže ten čas nikdy nepřijde, protože ho celý rozdáš.
Tady to často sklouzne ještě o patro níž, do role oběti. Nejdřív se rozdáš, pak se cítíš nedoceněná, ukřivděná, vyždímaná. A svět najednou za tvoji únavu může. Přitom ten kruh sis nasadila sama.
Ve vztazích má zachraňování ještě jednu zvlášť bolavou podobu: když si vybíráš muže, které je potřeba opravit. Té se věnuju zvlášť v článku zachraňuješ zlomené muže?
Jak přestat zachraňovat a začít konat?
Žádná rychlokvaška. Ber to jako svaly, které začneš trénovat.
- Pomáhej až po vyžádání. Než někam skočíš, zeptej se sama sebe: požádal mě o to? Nabídla jsem a on to přijal? Pokud ne, ruce pryč. Není to lhostejnost, je to respekt k cizí cestě.
- Vrať druhým odpovědnost za jejich život. Každý má právo na vlastní zkušenost i na vlastní pády. Když za druhého vyřešíš všechno, bereš mu šanci vyrůst. A sobě bereš večery.
- Nauč se říkat ne bez výčitek. „Ne“ je celá věta. Nepotřebuje omluvu ani tři odstavce vysvětlování. Jak na to, najdeš v článku jak se naučit říkat ne.
- Mysli napřed na sebe. Není to sobectví, je to základ. Z prázdného džbánu nenaleješ. Víc v článku jak začít myslet na sebe.
- Uč se unést, co nespravíš. Když vidíš, že se blízký člověk trápí, a on o pomoc nestojí, ber to jako svoji zkoušku. Dívat se i na nepříjemné věci a unést je, místo abys je honem „spravovala“.
Nepřestaneš být dobrý člověk. Naopak. Teprve teď začneš dávat tak, aby to mělo cenu: ze svobody, ne ze strachu. Z přebytku, ne z dluhu vůči sobě. Protože dobrota, kterou platíš vlastním vyčerpáním, není ctnost. Je to jen hezky převlečené sebezrazování.
Časté otázky o syndromu zachránce
Je syndrom zachránce diagnóza?
Není. Je to běžně používané označení pro vzorec chování, ne lékařská diagnóza. Ten vzorec se dá odnaučit.
Jak přestat zachraňovat ostatní?
Pomáhej až po vyžádání, ne dřív. Vrať druhým odpovědnost za jejich život, nauč se říkat ne bez výčitek a stejnou péči, jakou rozdáváš, dej napřed sobě.
Co když mě o pomoc žádají pořád?
Pak máš právo vybrat si, kdy řekneš ano. Vyžádaná pomoc neznamená povinnost. Pomáhej tehdy, když chceš a můžeš, ne když se bojíš odmítnout.
Souvisí syndrom zachránce se syndromem hodné holky?
Ano, jsou to dvojčata. Hodná holka se zmenšuje, aby ji měli rádi, zachránkyně pomáhá, aby ji měli rádi. Pod oběma sedí stejný strach z odmítnutí.
Kde s tím začít
Jestli se v té věčné zachránkyni poznáváš a cítíš, že je čas přestat se rozdávat na hadry, nemusíš na to být sama. Přesně tomuhle přerodu, z holky, co pomáhá všem a sebe nechá poslední, v ženu, která dává ze svobody a umí si nastavit hranici, se věnuju v programu Zdravě drzá, konečně svá.
Zdroje
- Karpman, S. B.: Fairy tales and script drama analysis. Transactional Analysis Bulletin, 7(26), 1968, s. 39 až 43.
Autorka: Jana Popelka, mentorka a terapeutka, autorka metody lemrologie. Učí ženy dávat ze svobody a nastavit si hranice.